Bě­hem vý­u­ky s ně­kte­rý­mi stu­den­ty, pře­de­vším tě­mi, kte­ří po­tře­bo­va­li in­ten­ziv­ní vý­u­ku kvů­li hu­deb­ním před­mě­tům na ško­le, jsme čas­to na­ra­zi­li na zma­te­ní poj­mů ob­ra­ty, har­mo­nic­ké funk­ce a ka­den­ce. Zkus­me ny­ní dát troš­ku jas­nos­ti do těch­to ji­nak vel­mi pro­ple­te­ných témat.

Harmonická funkce

Za­čně­me prá­vě tím­to po­jmem, pro­to­že na něm mů­že­me po­sta­vit dal­ší, na­va­zu­jí­cí zna­los­ti. Vě­řím, že ví­te, co je to tře­ba ta­ko­vá stup­ni­ce a ja­ký roz­díl je opro­ti tó­ni­ně. Pro zjed­no­du­še­ní se ny­ní po­hy­buj­me zá­sad­ně v tó­ni­ně c dur, abychom ne­mí­cha­li zby­teč­ně moc vě­cí do­hro­ma­dy a prin­cip byl tak co nej­vi­di­tel­ně­ji ukázán.

Har­mo­nic­ká funk­ce od­po­ví­dá ně­ja­ké­mu stup­ni v da­né stup­ni­ci. Te­dy po­kud jsme v c dur, 1. stu­peň je sou­čas­ně 1. har­mo­nic­ká funk­ce a je to klá­ve­sa „c“. 2. stu­peň je klá­ve­sa „d“ atd., až do klá­ve­sy „h“, kte­rá je 7. stup­něm a 7. har­mo­nic­kou funkcí.

Har­mo­nic­ké funk­ce (ne­bo též di­a­to­nic­ké funk­ce, pro­to­že c dur je di­a­to­nic­ká stup­ni­ce) dě­lí­me do dvou zá­klad­ních bloků;

• Hlav­ní har­mo­nic­ké funkce
  • 1. stu­peň, tzv. tó­ni­ka, čas­to se zna­čí pou­ze T
  • 5. stu­peň, tzv. do­mi­nan­ta, čas­to se zna­čí pou­ze D
  • 4. stu­peň, tzv. sub­do­mi­nan­ta, čas­to se zna­čí pou­ze S
• Ve­d­lej­ší har­mo­nic­ké funk­ce (ozna­ču­jí se pou­ze čís­lem, i když ob­čas se růz­né ná­zvy též po­u­ží­va­jí, ne­ní to ale zvykem)
  • 2. stu­peň, tzv. supertónika
  • 3. stu­peň, tzv. mediant
  • 6. stu­peň, tzv. submediant
  • 7. stu­peň, tzv. cit­li­vý tón

Proč bychom je vlast­ně roz­dě­li­li na ty­to dvě sku­pi­ny? Dů­vod je čis­tě prak­tic­ký; po­mo­cí hlav­ních har­mo­nic­kých funk­cí v da­né tó­ni­ně jsme totiž schop­ni po­jmout vět­ši­nu, byť čas­to zjedn­du­še­ných, har­mo­nií a te­dy i pís­ní. Ve­d­lej­ší har­mo­nic­ké funk­ce po­u­ží­vá­me ne tak čas­to, vět­ši­nou tře­ba k pře­cho­du do ji­né tó­ni­ny, pří­pad­ně ke změ­ně har­mo­nie ja­ko ta­ko­vé (např. z dur do mol a podobně).

Od kaž­dé ta­ko­vé har­mo­nic­ké funk­ce mů­že­me tak­též vy­tvo­řit akord, čímž krás­ně a jed­no­du­še roz­ší­ří­me šíř­ku do­pro­vo­du. Všim­ně­me si, že po­kud uži­je­me tó­ni­ku, do­mi­nan­tu a sub­do­mi­nan­tu v zá­klad­ních akor­do­vých va­ri­an­tách a po­dí­vá­me se, ja­ké všech­ny tó­ny jsme vy­u­ži­li, tak jsme po­u­ži­li kom­plet­ně ce­lou da­nou tó­ni­nu, te­dy všech sedm tónů.

Kadence

Po­jem ka­den­ce sou­vi­sí s akor­dy a har­mo­nic­ký­mi funk­ce­mi. Po­kud po­u­ži­je­me ně­ja­ké smys­lu­pl­né stří­dá­ní har­mo­nic­kých funk­cí, ří­ká­me, že dě­lá­me ně­ja­kou ka­den­ci. V zá­vě­ru sklad­by se po­u­ží­va­jí zá­vě­reč­né ka­den­ce, kte­ré sa­my o so­bě ma­jí růz­né vlast­nos­ti (ce­lé ty­to zá­vě­ry), moh­li bychom je dě­lit na au­ten­tic­ké, ce­lé, po­lo­vič­ní atd., nicmé­ně to ne­ní ani ny­ní dů­le­ži­té. O tom ně­kdy sa­mo­stat­ný článek.

Ny­ní se po­dí­vej­me na zá­vě­ry ně­kte­rých zná­mých písniček:

• Ov­čá­ci – kon­čí tře­mi del­ší­mi tó­ny, při kte­rých se vy­stří­dá T‑D-​T.
• Kočka le­ze dí­rou – kon­čí si­ce rych­lý­mi tó­ny, ale úpl­ně na kon­ci má­me opět tři del­ší tó­ny, kte­ré do­pro­vo­dí­me T‑D-​T
• Ma­lič­ká su – si­ce ne­kon­čí tře­mi po­ma­lý­mi tó­ny, ale na kon­ci opět uvi­dí­me T‑D-​T.

Jest­li vi­dí­te sou­vis­lost, vi­dí­te ji správ­ně; vět­ši­na li­do­vek a ta­ko­vých­to pís­ní do­o­prav­dy kon­čí zá­vě­reč­nou ka­den­cí T‑D-​T, te­dy ob­sa­hu­je ce­lou au­ten­tic­kou ka­den­ci, te­dy po­stup D‑T. (To, že je před tím ješ­tě T též ne­ní až tak náhoda).

Obrat akordu

Než se po­dí­vá­me na dal­ší mož­nos­ti u ka­den­cí, je nejdří­ve po­tře­ba roz­ší­řit zna­los­ti o vlast­nost akor­du, kte­ré ří­ká­me „ob­rat“, ně­kdy ta­ké „pře­vrá­ce­ní“. Když si uvě­do­mí­me, z če­ho je akord slo­žen – te­dy z ale­spoň 3 růz­ných tó­nů, najdeme-​li ně­kte­ré tri­vi­ál­ní ře­še­ní, což je ře­še­ní, kdy jsou tó­ny co nej­blí­že k so­bě, te­dy např. c1-​e1-​g1, po­tom si všim­ne­me, že mů­že­me tó­ny pro­há­zet ve 3 růz­ných variantách:

• C‑E-​G – tak­zva­ný kvi­natkord, zá­klad­ní tvar, má šíř­ku „kvin­ty“, te­dy 5, buď se čís­li­cí ne­o­zna­ču­je, ane­bo tou pětkou.
• E‑G-​C – tak­zva­ný sexta­kord, je ši­ro­ký 6 tó­nů (sexta), ozna­ču­je­me ho čís­lem 6
• G‑C-​E – tak­zva­ný kvart­sexta­kord, je ši­ro­ký též sex­tu (6 tó­nů), ale na­víc má do­le ješ­tě kvar­tu (4 tó­ny), ozna­ču­je­me ho te­dy ⁶⁄₄.

Jak to vy­pa­dá prak­tic­ky vi­dí­te např. v člán­ku o akor­dech a ob­ra­tech.

Zpět ke kadencím

Ny­ní jsme již te­dy schop­ni po­cho­pit, co „se po nás chce“, po­kud má­me za­hrát např. ná­sle­du­jí­cí kadence:

1. T – S6/​4 – T – D6 – T, (ta­ko­vý kla­sic­ký zvuk a doprovod)
2. T – D6 – S6 – D6 – T, (má vlast­nost vl­ny – přes do­mi­nan­tu jde­me pryč a pak se přes ni za­se vra­cí­me do­mů do tóniky)
3. D6 – T6/​4 – D5 – T6, (kle­sa­jí­cí do­pro­vod, stří­dá­me jen T a D, ale ob­ra­ty po­stup­ně kle­sá­me a má­me tak ješ­tě vět­ší po­cit zá­vě­ru).

Všech­ny ty­to ka­den­ce na­jde­me v sou­bo­ru s ka­den­ce­mi (PDF).

Ve všech tó­ni­nách (zá­klad­ních) to bu­de vy­pa­dat tak­to (PDF).

Ty­to vlast­nos­ti jsou pře­nos­né i do ji­ných tó­nin, te­dy ne­pla­tí sa­mo­zřej­mě pou­ze v c dur, ale oprav­du v li­bo­vol­né (i mo­lo­vé!) tónině.