Jak začít?

To je asi nej­vět­ší pro­blém kaž­dé­ho hra­ní – a obec­ně asi kaž­dé čin­nos­ti – je po­tře­ba udě­lat prv­ní krok, pros­tě za­čít. Jak ale na to?


Po­kud jste se tře­ba už v ži­vo­tě uči­li ci­zí ja­zyk či ně­ja­ké­mu ře­meslu, nej­spí­še jste si moh­li všim­nout zvlášt­ní­ho je­vu – za­čne­te, po chvil­ce to od­lo­ží­te a za půl roku „za­čí­ná­te zno­vu“. Ta­ko­vé­mu sta­vu se ří­ká „fa­leš­ný za­čá­teč­ník“ – te­dy ně­kdo, kdo se ne­do­sta­ne do fá­ze, kdy se z hraní/​jazyka/​řemesla ne­sta­ne ko­ní­ček, prá­ce a zá­ba­va, ale zby­de pros­tě „jen ta prá­ce“.

To­mu­to sta­vu mys­li se mu­sí­me za kaž­dou ce­nu vy­hnout, pro­to je po­tře­ba k hra­ní a tré­nin­ku při­stu­po­vat sys­te­ma­tic­ky, ne­na­ho­di­le – a hlav­ně to ne­pře­há­nět. Je fajn po­slou­chat, jak ge­ni­ál­ní dě­ti ve svých 8 le­tech hra­jí 5 ho­din den­ně na kla­vír a zby­tek me­di­tu­jí, ale o to nám ta­dy roz­hod­ně nejde. Po­kud si tím chce­te pro­jít, ne­brá­ním se vám, nicmé­ně ga­ran­tu­ji, že po mě­sí­ci bu­de­te z ta­ko­vé čin­nos­ti na­to­lik zhnuse­ni, že už ni­kdy „ne­začne­te“ zno­vu.


Co te­dy do­o­prav­dy po­tře­bu­je­te k to­mu, abys­te za­ča­li a ne­skon­či­li? Jest­li oče­ká­vá­te slo­va ja­ko pí­li, vy­tr­va­lost… To sa­mo­zřej­mě mů­že­te, ale to nej­dů­le­ži­těj­ší, co po­tře­bu­je­te a co vás po­že­ne do­pře­du, je chuť. Ne­mys­lím k jídlu, ale chuť hrát – zkrát­ka mu­sí vás da­ná čin­nost ba­vit. A pro­to­že chuť ne­ní au­to­ma­tic­ká, mu­sí se vše­li­jak pod­po­řit a dáv­ko­vat.

To­ho jed­no­du­še spo­leč­ný­mi si­la­mi do­cí­lí­me! Pod dů­sled­ným ve­de­ním, kte­ré po­sky­tu­ji, si vět­ši­na li­dí ke hra­ní ne­u­dě­lá od­por a bu­de hrát se za­u­je­tím a vlast­ně „jen tak pro ra­dost.“ A o to pře­ce jde…