Smě­řu­je na mě mno­ho do­ta­zů od ro­di­čů, kte­ří by chtě­li dí­tě­ti ně­jak po­mo­ci s cvi­če­ním, ale sa­mi ne­ma­jí hu­deb­ní vzdě­lá­ní a vů­bec ne­tu­ší, jest­li jim vů­bec jsou schop­ni po­mo­ci. Spo­i­ler alert – ano, ro­di­če jsou vel­mi schop­ni dě­tem po­mo­ci, ale nejdří­ve mu­sí ně­kdo po­mo­ci ro­di­čům, aby si uvě­do­mi­li, jak po­moc dá­le de­le­go­vat. Ní­že jsem se­psal ně­ko­lik hlav­ních bo­dů, kte­rých by se ro­dičě mě­li dr­žet, po­kud se se svý­mi dět­mi chtě­jí po­dí­let na ra­dos­ti s no­vě ob­je­ve­ných akor­dů a skla­deb, z no­vě ob­je­ve­né­ho vel­ké­ho ko­níč­ku, te­dy hry na klavír.

1. Ne­cvič­te s dět­mi kaž­dý den, já chá­pu, že jste do­spě­lí, při­stu­pu­je­te k to­mu zod­po­věd­ně a kdy­bys­te vy by­li v hu­deb­ce, tře­ba bys­te kaž­dý den cvi­či­li. Žel, nejste, va­še dě­ti jsou 🙂 Hra na kla­vír, ač to tak ne­mu­sí vy­pa­dat, je po­měr­ně in­te­lek­tu­ál­ně ná­roč­ná čin­nost, kte­rá po chvil­ce i nej­vět­ší vy­tr­val­ce omr­zí. Ne­nech­te te­dy své dí­tě vy­ho­řet, vě­nuj­te se mu tře­ba 2× týd­ně, ale pře­de­vším ho nech­te hrát sa­mot­né – sa­mo­zřej­mě po­kud va­ši po­moc ne­vy­ža­du­je. Pak je ale za­se dob­ré se za­mys­let, jest­li je žá­dou­cí, aby si dít­ko zvy­ka­lo na va­ši pří­tom­nost při kaž­dé ak­ti­vi­tě; sa­mo­stat­nost a sou­kro­mí jsou při cvi­če­ní vel­mi dů­le­ži­té aspekty.
2. Dí­tě ne­ní stroj na pís­nič­ky, ne­če­kej­te od ně­ho, že do ně­ho „vlo­ží­te po­ža­da­vek“ na pís­nič­ku a dí­tě ho be­ze­slo­va spl­ní. Cí­lem hry na kla­vír pro nejmen­ší totiž ani ne­ní to­lik „spl­ně­ní ně­ja­ké­ho úko­lu“ – ve své pod­sta­tě po­kud je např. cí­lem, že se má­te na­u­čit no­ty od „C“ do „G“ a na­u­čí­te se jen prv­ní tři, je to jed­no. Dů­le­ži­té je, že dí­tě bu­de chtít zí­t­ra zno­vu. A pak zno­vu. A bu­de zkou­šet, hrát si. Ce­lé je to o hře, kla­vír kom­bi­nu­je po­hy­bo­vou a hu­deb­ní vý­cho­vu a dě­ti si pros­tě rá­dy hra­jí, nech­te je. V mo­men­tě, co vy­cí­tí, že kla­vír je „dal­ší ško­la“, te­dy to, na co se mu­sí při­pra­vo­vat, aniž by chtě­ly, k ná­stro­ji na­star­tu­je aver­ze a už to tak hlad­ce ne­pů­jde. Vy­u­žij­te to­ho te­dy, do­kud to je.
3. Ne­ptej­te se na vě­ci, na kte­ré vlast­ně ne­chce­te od­po­vě­dět. Jed­no­du­še – lé­pe je ří­ci dí­tě­ti „a teď to zkus sám“, „za­hraj to od­sud“ a po­dob­ně, než „chceš to zku­sit sám?“ ne­bo „ne­chceš to ješ­tě jed­nou za­hrát od­sud?“ Po­kud dá­te dí­tě­ti mož­nost se „le­gál­ně vy­vlík­nout“ z ně­ja­ké šla­mas­ti­ky, vy­u­ži­jí to­ho 😉 A po­kud v ta­ko­vém pří­pa­dě řek­nou „ne“, ne­mů­že­te se na ně zlo­bit, mož­nost jste jim da­li 🙂 Ne­dá­vej­te pro­to mož­nos­ti, dá­ve­tje úkoly.
4. Dá­vej­te spl­ni­tel­né úko­ly. To je vel­mi dů­le­ži­té – ra­dě­ji dá­vej­te hro­ma­du ma­lých úko­lů, u kte­rých dí­tě uvi­dí po­stup (pro­gres) ihned a ta­ko­vé úko­ly, u kte­rých jste si sko­ro jis­ti, že je dí­tě zvlád­ne. Nic ne­de­mo­ti­vu­je šes­ti­le­té­ho klu­ka ví­ce, než když se ce­lý den mo­ří se sklad­bou, aby zjis­til, že to dě­lá špatně.
5. „Zkrať­te to“. Je mi to jas­né, chce­te se vy­po­ví­dat, před­vést, co všech­no ví­te – to je krás­né, ale po 2 mi­nu­tách už bu­de dí­tě kou­kat z ok­na a po­čí­tat lis­ty na stro­mě 🙂 Na­uč­te se mlu­vit v krát­kých větách, ně­ko­lik slov sta­čí. Na­ve­nek pak bu­de­te i vy­pa­dat, že ví­te, o čem mlu­ví­te, jste kon­struk­tiv­ní a při­tom je to ce­lé k vě­ci. A to dí­tě oce­ní ví­ce než před­náš­ku o bar­vě dře­va klavíru.
6. „Hý­bej­te se“. Ob­čas je ně­ja­ký vý­klad nut­ný, ale než se­dět na žid­lič­ce a po­slou­chat ná­zvy not, dí­tě spí­še oce­ní, že se zved­ne­te a bu­de­te tře­ba dě­lat dře­py a zkou­šet, ko­lik not bu­de­te schop­ni vy­jme­no­vat, než udě­lá­te dřep s výsko­kem 😉 Se­ze­ní pros­tě dě­ti ne­ba­ví, tak neseďte 😉
7. Měj­te pev­né ner­vy, opa­kuj­te. I když vám dí­tě od­ký­ve, že to­mu ro­zu­mí – a čas­to je to vě­ro­hod­né, oprav­du to­mu ro­zu­mí, zí­t­ra už to vě­dět ne­mu­sí. Vy­svět­lí­te zno­vu, bu­de vě­dět a umět, ale po­zítří za­se nic. Tak­že hlav­ně „klí­dek“ a vy­svět­lu­j­te, tře­ba i 10×. Ne­nech­te na so­bě znát, že vám to le­ze kr­kem, buď­te nad věcí.

Vě­řím, že vám ten­to bo­do­vý se­znam ale­spoň troš­ku po­mů­že, buď­te se svým dí­tě­tem, oce­ní to – a tře­ba se i ně­če­mu za­jí­ma­vé­mu při­u­čí­te, za­čne­te sa­mi cho­dit na ho­di­ny kla­ví­ru a bu­de­te pak hrát spolu 😉