Proč je v některých stupnicích křížek, v některých béčko a někde dokonce odrážka?
Ahoj všem,
oslovila mě studentka, které nebylo až tak moc jasné, proč třeba v G moll melodické máme na 6. stupni v zápise odrážku a ne křížek (protože v melodické máme zvýšený 6. a 7. stupeň). Odpovědět jen tak jednoduše není až tak na komentář na Facebooku, takže to vysvětlíme co nejlépe teď a tady v miničlánku na toto téma.
Než začnete číst, doporučuji se ještě podívat na článek o posuvkách, křížkách a béčkách, aby bylo fakt všechno základní jasné. Nicméně nyní už jdeme na to. Jak asi víme, křížek zvyšuje o půl tónu, béčko o půl tónu snižuje, odrážka ruší platnost daného křížku či béčka. Potud asi jasné. Nicméně – některé tóny, jak je vidno, můžeme (na klavíru!) zapsat různakým způsobem; např. takový tón dis (D#) můžeme označit i jako es (Eb). Tomuto jevu říkáme enharmonická záměna – tedy záměna ve stejném znění (velmi volný překlad).
Když se podíváme třeba na stupnici D dur (2 #):
Vidíme, že křížky „ošetříme“ jednoduše předznamenáním s právě dvěma křížky. Pokud bychom teď potřebovali nějakou zvláštní stupnici, kde bychom třeba chtěli mít zvýšený 4. stupeň (takové stupnici říkáme lydická, podle lydického modu, více viz článek o modech), poté bychom jednoduše před 4. stupeň, v našem případě tedy tón G, zapsali křížek (ne do předznamenání, přímo před géčko):
Pokud bychom chtěli třeba tóninu D dur, kde bychom měli snížený 7. stupeň, tedy tón „cis“ má být „c“, poté jednoduše:
Nyní však jak by to dopadlo, pokud bychom chtěli takto alternovat stupně, které už mají svůj křížek (např. z předznamenání – např. pokud bychom chtěli u d duru zvýšit 3. a 4. stupeň? Poté by daná „věc“ chtěla vypadat nějak takto:
Problém je v tom, že takhle to prostě udělat nemůžeme, protože pokud bychom zvýšili třetí stupeň křížkem, jak je zde u „fis“, poté by „se nic nezměnilo“ a pořád by to bylo fis. Je totiž naprosto jedno, kolik křížků tam bude, jestli jeden v předznamenání a další před notou – křížky se prostě nesčítají, takže F s křížkem bude pořád F#, tedy fis a nijak jinak. Abychom něco takového mohli udělat, musíme použít tzv. dvojkřížku, tedy:
Zde jsme normálně právoplatně zvýšili 3. i 4. stupeň o jeden půltón. Ukažme si nyní nějaké „běžnější“ případy, kdy používáme mollových melodickách stupnic, kde musíme zvýšit 6. a 7. stupeň, nicméně, tyto stupně už jsou „zbéčkovány“, takže pokud bychom dali křížek, posunuli bychom daný tón o dva půltóny – křížky se nejen nesčítají, ale i neodečítají, stejně tak béčka a křížky dohromady. G moll tedy vypadá takto:
Pokud bychom nyní chtěli zvýšit 6. a 7. stupeň, u 7. je to „v pohodě“, tam žádná kolize není, ale u 6. je trošku problém – páč už tam máme béčko 🙂 Nemůžeme tedy psát:
ale musíme takto:
Protože ve variantě, kde je křížek u „e“, bychom hráli klávesu „eis“ (tedy klávesu „f“), ale v melodické potřebujeme tón „e“.
Tolik asi prakticky, nicméně proč jsou taková pravidla zápisu? Ve své podstatě je dost striktně dáno, jak zapsat řadu, akord atd. Pokud budu psát akord, budu vždy psát tercie – pokud je to akord poskládaný s tercií, tedy vždy budu vynechávat písmenko. Tedy např. akord Cdim7, který obsahuje klávesy C, Es, Fis a A nemůžu zapsat takto:
Ale musím po terciích – tedy tercie vždy znamená přeskočit písmenko, musíme tedy použít písmenek C‑E-G‑H, tedy:
Ze stejných a podobných důvodů musím při psaní stupnice vždy psát sousední písmenka, tedy nemůžu napsat stupnici, kde budu mít třeba F a Fis za sebou, musím napsat F a Gb nebo tak podobně.
Pokud by to nebylo moc jasné, dejte vědět 😉 😉
Ideální postavení ruky
Náš figurant nastavil ruku a zahrál pár tónů, ve většině případů má vše téměř naprosto vše dokonalé. Nicméně jste schopni rozeznat, na kterém obrázku udělal chybu? 🙂 Pište do komentů! 😉
Kadence a obraty, harmonické funkce
Během výuky s některými studenty, především těmi, kteří potřebovali intenzivní výuku kvůli hudebním předmětům na škole, jsme často narazili na zmatení pojmů obraty, harmonické funkce a kadence. Zkusme nyní dát trošku jasnosti do těchto jinak velmi propletených témat.
Harmonická funkce
Začněme právě tímto pojmem, protože na něm můžeme postavit další, navazující znalosti. Věřím, že víte, co je to třeba taková stupnice a jaký rozdíl je oproti tónině. Pro zjednodušení se nyní pohybujme zásadně v tónině c dur, abychom nemíchali zbytečně moc věcí dohromady a princip byl tak co nejviditelněji ukázán.
Harmonická funkce odpovídá nějakému stupni v dané stupnici. Tedy pokud jsme v c dur, 1. stupeň je současně 1. harmonická funkce a je to klávesa „c“. 2. stupeň je klávesa „d“ atd., až do klávesy „h“, která je 7. stupněm a 7. harmonickou funkcí.
Harmonické funkce (nebo též diatonické funkce, protože c dur je diatonická stupnice) dělíme do dvou základních bloků;
- Hlavní harmonické funkce
- 1. stupeň, tzv. tónika, často se značí pouze T
- 5. stupeň, tzv. dominanta, často se značí pouze D
- 4. stupeň, tzv. subdominanta, často se značí pouze S
- Vedlejší harmonické funkce (označují se pouze číslem, i když občas se různé názvy též používají, není to ale zvykem)
- 2. stupeň, tzv. supertónika
- 3. stupeň, tzv. mediant
- 6. stupeň, tzv. submediant
- 7. stupeň, tzv. citlivý tón
Proč bychom je vlastně rozdělili na tyto dvě skupiny? Důvod je čistě praktický; pomocí hlavních harmonických funkcí v dané tónině jsme totiž schopni pojmout většinu, byť často zjedndušených, harmonií a tedy i písní. Vedlejší harmonické funkce používáme ne tak často, většinou třeba k přechodu do jiné tóniny, případně ke změně harmonie jako takové (např. z dur do mol a podobně).
Od každé takové harmonické funkce můžeme taktéž vytvořit akord, čímž krásně a jednoduše rozšíříme šířku doprovodu. Všimněme si, že pokud užijeme tóniku, dominantu a subdominantu v základních akordových variantách a podíváme se, jaké všechny tóny jsme využili, tak jsme použili kompletně celou danou tóninu, tedy všech sedm tónů.
Kadence
Pojem kadence souvisí s akordy a harmonickými funkcemi. Pokud použijeme nějaké smysluplné střídání harmonických funkcí, říkáme, že děláme nějakou kadenci. V závěru skladby se používají závěrečné kadence, které samy o sobě mají různé vlastnosti (celé tyto závěry), mohli bychom je dělit na autentické, celé, poloviční atd., nicméně to není ani nyní důležité. O tom někdy samostatný článek.
Nyní se podívejme na závěry některých známých písniček:
- Ovčáci – končí třemi delšími tóny, při kterých se vystřídá T‑D-T.
- Kočka leze dírou – končí sice rychlými tóny, ale úplně na konci máme opět tři delší tóny, které doprovodíme T‑D-T
- Maličká su – sice nekončí třemi pomalými tóny, ale na konci opět uvidíme T‑D-T.
Jestli vidíte souvislost, vidíte ji správně; většina lidovek a takovýchto písní doopravdy končí závěrečnou kadencí T‑D-T, tedy obsahuje celou autentickou kadenci, tedy postup D‑T. (To, že je před tím ještě T též není až tak náhoda).
Obrat akordu
Než se podíváme na další možnosti u kadencí, je nejdříve potřeba rozšířit znalosti o vlastnost akordu, které říkáme „obrat“, někdy také „převrácení“. Když si uvědomíme, z čeho je akord složen – tedy z alespoň 3 různých tónů, najdeme-li některé triviální řešení, což je řešení, kdy jsou tóny co nejblíže k sobě, tedy např. c1-e1-g1, potom si všimneme, že můžeme tóny proházet ve 3 různých variantách:
- C‑E-G – takzvaný kvinatkord, základní tvar, má šířku „kvinty“, tedy 5, buď se číslicí neoznačuje, anebo tou pětkou.
- E‑G-C – takzvaný sextakord, je široký 6 tónů (sexta), označujeme ho číslem 6
- G‑C-E – takzvaný kvartsextakord, je široký též sextu (6 tónů), ale navíc má dole ještě kvartu (4 tóny), označujeme ho tedy 6⁄4.
Jak to vypadá prakticky vidíte např. v článku o akordech a obratech.
Zpět ke kadencím
Nyní jsme již tedy schopni pochopit, co „se po nás chce“, pokud máme zahrát např. následující kadence:
- T – S6/4 – T – D6 – T, (takový klasický zvuk a doprovod)
- T – D6 – S6 – D6 – T, (má vlastnost vlny – přes dominantu jdeme pryč a pak se přes ni zase vracíme domů do tóniky)
- D6 – T6/4 – D5 – T6, (klesající doprovod, střídáme jen T a D, ale obraty postupně klesáme a máme tak ještě větší pocit závěru).
Všechny tyto kadence najdeme v souboru s kadencemi (PDF).
Ve všech tóninách (základních) to bude vypadat takto (PDF).
Tyto vlastnosti jsou přenosné i do jiných tónin, tedy neplatí samozřejmě pouze v c dur, ale opravdu v libovolné (i molové!) tónině.
(video) Tóniky, dominanty, subdominanty a kadence.
Původně natočeno pro kamarádku, ale myslím, že by se to mohlo hodit i více lidem 😉
https://www.youtube.com/watch?v=wxYpczxIoWg
Posuvky (křížky, béčka a další) a jejich platnost
Během hodin jsem si všiml, že občas se někdy ukáže drobná mlha v pochopení toho, jak fungují křížky, béčka a odrážky, souhrnně tedy posuvky. Jak je z názvu asi jasné, posuvka doslova „posouvá“ notu a její tón někam – podle toho, jestli chceme nahoru či dolů, volíme pak křížek či béčko. Dále existují ještě dvojkřížky a dvojbéčka, která posouvají notu (zcela logicky) dvakrát; a opět buď nahoru či dolů, podle toho, jakou posuvku z nabídky zvolíme.
Jednotlivé posuvky
Malý výčet toho, co která posuvka dělá:
- Křížek posouvá danou notu o půl tónu výše. Pokud čteme takovou notu slovy, přidáváme koncovku ‑is, tedy pokud před notu „f“ dáme křížek, vznikne nám „fis“. V angličtině to funguje stejně jako se symboly „dolaru“ u měny – tedy píšeme křížek před notu, ale čteme ho až „za notou“, tedy místo „sharp f“ čteme „f sharp“, i když píšeme #F.
- Béčko posouvá danou notu o půl tónu níže. Čteme-li takovou notu slovně, přidáváme koncovku ‑es, tedy např. pokud před notu „g“ dáme béčko, čteme „ges“. Platí stejná pravidla jako s křížky pro čtení v angličtině, tedy g s béčkem bychom přečetli jako „g flat“.
- Dvojkřížek posouvá danou notu o dva půltóny výše a připojujeme koncovku ‑isis. Tedy s příkladem „f“ vznikne „fisis“. V angličtině se přidá slovíčko „double“, tedy např. „f double sharp“.
- Dvojbéčko posouvá danou notu o dva půltóny níže a přidáváme koncovku ‑eses, tedy např. „geses“. V angličtině opět slovíčkem double vyjádříme např. „g double flat“.
- Odrážka je posuvka, která ruší veškeré posuvky, které by mohly zrovna platit. Co to však znamená „platit“? O tom se dočteme dále.
Předznamenání
Předznamenání je metoda, jakou jsme schopni deklarovat globální změnu posuvek pro celou skladbu či její nějakou oblast. Lidsky řečeno, jedná se o „přednastavení“ některých tónů, které vždy budeme posouvat. Pokud hrajeme např. v tónině G dur, budeme vždy potřebovat nahradit všechna „f“ tónem „fis“. Pokud bychom psali před každé „f“ křížek, za chvilku by se mohl takový notový text stát nečitelným, proto se právě použije předznamenání. Ihned za klíč (ať už je jakýkoliv) deklarujeme na tu linku, kde leží „f“, křížek, čímž dáme jasně najevo, že nahradíme všechna následující „f“ tónem „fis“. Pokud bychom náhodou zrovna někde potřebovali „f“ místo „fis“, použili bychom odrážku.
Předznamenání platí po celou dobu, dokud není řečeno jinak (nezmění se předznamenání), anebo do konce skladby.
Platnost posuvek
Jak jsme si řekli výše, předznamenání platí po celou dobu skladby, případně pokud není řečeno změnou předznamenání jinak. Ne tak však pro lokální posuvky.
Obecně platí, že daná posuvka platí od místa deklarace až ke konci taktu. Máme-li tedy např. takovýto hudební zápis:
Vidíme, že ihned v druhém tónu dáme před „f“ křížek, budeme tedy hrát „fis“. Dále se v taktu opět objeví „f“, tedy budeme hrát i další „f“ jako „fis“. Nicméně pak končí takt a začíná druhý, tam se nachází opět „f“ – nicméně tentokrát zůstane „f“, platnost křížku již vypršela na konci prvního taktu.
Další zajímavostí s platností lokální posuvek je, že platí pouze pro danou výšku tónu, oproti předznamenání, které mění veškeré tóny daného jména a je jedno, jestli jsou vysoké či nízké.
Zvláštní chování platnosti posuvek
Platnost do konce taktu má však výjimku, když použijeme ligaturu. Ligatura totiž přenáší daný křížek či béčko až do dalšího taktu, tedy např. v tomto zápise:
Zde vidíme, že ligaturou vázané „fis“ se musí přetáhnout do dalšího taktu, tedy jedná se pořád o „fis“, i když je na začátku druhého taktu zapsáno jako „f“. Nicméně hned další tón je opět „f“, protože ligatura nám doslova přetáhne křížek pouze u jednoho tónu, který takto váže. Samozřejmě – pokud bychom měli ligaturou pospojované třeba 4 takty nějakým extrémně dlouhým tónem, např. u varhan v doprovodu, tento křížek se přenáší, dokud ligatura trvá, tedy klidně i tyto 4 takty. Jakékoliv přerušení ligatury ale tento přenos zastaví a museli bychom posuvku znovu deklarovat.
Závěrem
Doufám, že vám tento krátký přehledový text udělal alespoň trošku jasno v tom, jak které věci platí 🙂 Občas jsou některé věci v hudební teorii poměrně zmatené a je třeba si na ně chvilku zvykat. Přeji všem krásný den a hodně úspěchů při studiu hudební teorie.
Vylepšený procvičovač not!
Zdravím všechny,
vylepšil jsem onen procvičovač not, který jsem avizoval v předchozím příspěvku o hodnocení a nějakou interakci 😉 Tak si hrajte! 😉
Nadkládání a podkládání
Jak na nadkládání a podkládání? Je to velmi snadné, viz následující video.
https://www.youtube.com/watch?v=tnNy41RzJz0
Co je velmi důležité, tak dodržování uvolněných ramen, loktů – kterými při nadkládáná a podkládání „neházíme“ a ani je různě nevykrucujeme, prostě necháme co nejvolněji ležet, nadkládání a podkládání je přímo v režii prstů a zápěstí.
Basový klíč
Basový klíč používáme všude tam, kde potřebujeme psát věci „hodně hluboko“. Přece jen v obyčejném houslovém klíči, pokud potřebujeme napsat např. f malé, už taková nota má 3 pomocné linky. Samozřejmě můžeme použít i „triku“ s posunutím not např. o oktávu, jako je vidět v následujícím obrázku:
Nicméně Tímto posuneme daný part pouze o oktávu níže, kdybychom chtěli třeba o 3 oktávy, museli bychom použít symbolu 15 atd. Takový zápis by se pak stal hrozně nepřehledným – a proto zavádíme právě basový klíč, který nám automaticky některé takové věci dělá. Stejnou písničku, kterou vidíme výše, lze s pomocí basového klíče zapsat následujícím způsobem:
Jenže ouha, vidíme, že se noty nemapují jedna na druhou – tedy že c vypadá jako a1 a tak podobně. Proč, myslíte si, je zrovna posunuto „takhle divně“? Má to věru zvláštní důvod, z historického hlediska se takto prostě pořád basový klíč drží, nicméně pokud se podíváte na tón c1 v houslovém a basovém klíči, uvidíte, že noty vypadají „symetricky“ – tedy c1 vypadá v basovém klíči jako a2, má jednu pomocnou linku.
Nicméně studentům hudebních materiálů nezbyde nic jiného, než se pořádně naučit oba klíče nezávisle na sobě a umět v obou hrát. S tím vším může pomoci vyvíjená aplikace na procvičování not.
Melodie
Melodie je obecně nějaká soustava (řada) tónů, která je nějak rytmicky (a výrazově) definována, aby vyjádřila danou hudební myšlenku, případně nějaká její část.
Rytmus
Rytmus je časová vlastnost hudby či melodie, která nám definuje, jak jsou které tóny dlouhé či krátké. Rytmus je jeden ze základních pojmů definující melodii, případně celou harmonii.