Lekce

Proč je v některých stupnicích křížek, v některých béčko a někde dokonce odrážka?

Proč je v některých stupnicích křížek, v některých béčko a někde dokonce odrážka?

Ahoj všem,

oslo­vi­la mě stu­dent­ka, kte­ré ne­by­lo až tak moc jas­né, proč tře­ba v G moll me­lo­dic­ké má­me na 6. stup­ni v zá­pi­se od­ráž­ku a ne kří­žek (pro­to­že v me­lo­dic­ké má­me zvý­še­ný 6. a 7. stu­peň). Od­po­vě­dět jen tak jed­no­du­še ne­ní až tak na ko­men­tář na Fa­ce­boo­ku, tak­že to vy­svět­lí­me co nej­lé­pe teď a ta­dy v mi­ni­člán­ku na to­to téma.

Než za­čne­te číst, do­po­ru­ču­ji se ješ­tě po­dí­vat na člá­nek o po­suv­kách, kříž­kách a béč­kách, aby by­lo fakt všech­no zá­klad­ní jas­né. Nicmé­ně ny­ní už jde­me na to. Jak asi ví­me, kří­žek zvy­šu­je o půl tó­nu, béč­ko o půl tó­nu sni­žu­je, od­ráž­ka ru­ší plat­nost da­né­ho kříž­ku či béč­ka. Po­tud asi jas­né. Nicmé­ně – ně­kte­ré tó­ny, jak je vid­no, mů­že­me (na kla­ví­ru!) za­psat rů­zna­kým způ­so­bem; např. ta­ko­vý tón dis (D#) mů­že­me ozna­čit i ja­ko es (Eb). To­mu­to je­vu ří­ká­me enhar­mo­nic­ká zá­mě­na – te­dy zá­mě­na ve stej­ném zně­ní (vel­mi vol­ný překlad).

Když se po­dí­vá­me tře­ba na stup­ni­ci D dur (2 #):

Vi­dí­me, že kříž­ky „ošet­ří­me“ jed­no­du­še před­zna­me­ná­ním s prá­vě dvě­ma kříž­ky. Po­kud bychom teď po­tře­bo­va­li ně­ja­kou zvlášt­ní stup­ni­ci, kde bychom tře­ba chtě­li mít zvý­še­ný 4. stu­peň (ta­ko­vé stup­ni­ci ří­ká­me ly­dic­ká, pod­le ly­dic­ké­ho mo­du, ví­ce viz člá­nek o mo­dech), po­té bychom jed­no­du­še před 4. stu­peň, v na­šem pří­pa­dě te­dy tón G, za­psa­li kří­žek (ne do před­zna­me­ná­ní, pří­mo před géčko):

Po­kud bychom chtě­li tře­ba tó­ni­nu D dur, kde bychom mě­li sní­že­ný 7. stu­peň, te­dy tón „cis“ má být „c“, po­té jednoduše:

Ny­ní však jak by to do­padlo, po­kud bychom chtě­li tak­to al­ter­no­vat stup­ně, kte­ré už ma­jí svůj kří­žek (např. z před­zna­me­ná­ní – např. po­kud bychom chtě­li u d du­ru zvý­šit 3. a 4. stu­peň? Po­té by da­ná „věc“ chtě­la vy­pa­dat ně­jak takto:

Pro­blém je v tom, že takhle to pros­tě udě­lat ne­mů­že­me, pro­to­že po­kud bychom zvý­ši­li tře­tí stu­peň kříž­kem, jak je zde u „fis“, po­té by „se nic ne­změ­ni­lo“ a po­řád by to by­lo fis. Je totiž na­pros­to jed­no, ko­lik kříž­ků tam bu­de, jest­li je­den v před­zna­me­ná­ní a dal­ší před no­tou – kříž­ky se pros­tě ne­sčí­ta­jí, tak­že F s kříž­kem bu­de po­řád F#, te­dy fis a ni­jak ji­nak. Abychom ně­co ta­ko­vé­ho moh­li udě­lat, mu­sí­me po­u­žít tzv. dvoj­kříž­ku, te­dy:

Zde jsme nor­mál­ně prá­vo­plat­ně zvý­ši­li 3. i 4. stu­peň o je­den půl­tón. Ukaž­me si ny­ní ně­ja­ké „běž­něj­ší“ pří­pa­dy, kdy po­u­ží­vá­me mollo­vých me­lo­dic­kách stup­nic, kde mu­sí­me zvý­šit 6. a 7. stu­peň, nicmé­ně, ty­to stup­ně už jsou „zbéč­ko­vá­ny“, tak­že po­kud bychom da­li kří­žek, po­su­nu­li bychom da­ný tón o dva půl­tó­ny – kříž­ky se nejen ne­sčí­ta­jí, ale i ne­o­de­čí­ta­jí, stej­ně tak béč­ka a kříž­ky do­hro­ma­dy. G moll te­dy vy­pa­dá takto:

Po­kud bychom ny­ní chtě­li zvý­šit 6. a 7. stu­peň, u 7. je to „v po­ho­dě“, tam žád­ná ko­li­ze ne­ní, ale u 6. je troš­ku pro­blém – páč už tam má­me béč­ko 🙂 Ne­mů­že­me te­dy psát:

ale mu­sí­me takto:

Pro­to­že ve va­ri­an­tě, kde je kří­žek u „e“, bychom hrá­li klá­ve­su „eis“ (te­dy klá­ve­su „f“), ale v me­lo­dic­ké po­tře­bu­je­me tón „e“.

To­lik asi prak­tic­ky, nicmé­ně proč jsou ta­ko­vá pra­vi­dla zá­pi­su? Ve své pod­sta­tě je dost strikt­ně dá­no, jak za­psat řa­du, akord atd. Po­kud bu­du psát akord, bu­du vždy psát ter­cie – po­kud je to akord po­sklá­da­ný s ter­cií, te­dy vždy bu­du vy­ne­chá­vat pís­men­ko. Te­dy např. akord Cdim7, kte­rý ob­sa­hu­je klá­ve­sy C, Es, Fis a A ne­můžu za­psat takto:

Ale mu­sím po ter­ci­ích – te­dy ter­cie vždy zna­me­ná pře­sko­čit pís­men­ko, mu­sí­me te­dy po­u­žít pís­me­nek C‑E-​G‑H, tedy:

Ze stej­ných a po­dob­ných dů­vo­dů mu­sím při psa­ní stup­ni­ce vždy psát sou­sed­ní pís­men­ka, te­dy ne­můžu na­psat stup­ni­ci, kde bu­du mít tře­ba F a Fis za se­bou, mu­sím na­psat F a Gb ne­bo tak podobně. 

Po­kud by to ne­by­lo moc jas­né, dej­te vědět 😉 😉 

Ideální postavení ruky

Náš fi­gu­rant na­sta­vil ru­ku a za­hrál pár tó­nů, ve vět­ši­ně pří­pa­dů má vše téměř na­pros­to vše do­ko­na­lé. Nicmé­ně jste schop­ni ro­ze­znat, na kte­rém ob­ráz­ku udě­lal chy­bu? 🙂 Piš­te do komentů! 😉

Nadkládání a podkládání

Jak na nad­klá­dá­ní a pod­klá­dá­ní? Je to vel­mi snad­né, viz ná­sle­du­jí­cí video.

https://​www​.you​tu​be​.com/​w​a​t​c​h​?​v​=​t​n​N​y​4​1​R​z​Jz0

Co je vel­mi dů­le­ži­té, tak do­dr­žo­vá­ní uvol­ně­ných ra­men, lok­tů – kte­rý­mi při nad­klá­dá­ná a pod­klá­dá­ní „ne­há­zí­me“ a ani je růz­ně ne­vy­kru­cu­je­me, pros­tě ne­chá­me co nej­vol­ně­ji le­žet, nad­klá­dá­ní a pod­klá­dá­ní je pří­mo v re­žii prs­tů a zápěstí.

Basový klíč

Basový klíč

basový klíč, f clef, f klíč

Tak­to vy­pa­dá ba­so­vý klíč

Ba­so­vý klíč po­u­ží­vá­me všu­de tam, kde po­tře­bu­je­me psát vě­ci „hod­ně hlu­bo­ko“. Pře­ce jen v oby­čej­ném houslo­vém klí­či, po­kud po­tře­bu­je­me na­psat např. f ma­lé, už ta­ko­vá no­ta má 3 po­moc­né lin­ky. Sa­mo­zřej­mě mů­že­me po­u­žít i „tri­ku“ s po­su­nu­tím not např. o ok­tá­vu, ja­ko je vi­dět v ná­sle­du­jí­cím obrázku:

Oktávy ořez

Nicmé­ně Tím­to po­su­ne­me da­ný part pou­ze o ok­tá­vu ní­že, kdy­bychom chtě­li tře­ba o 3 ok­tá­vy, mu­se­li bychom po­u­žít sym­bo­lu 15 atd. Ta­ko­vý zá­pis by se pak stal hroz­ně ne­pře­hled­ným – a pro­to za­vá­dí­me prá­vě ba­so­vý klíč, kte­rý nám au­to­ma­tic­ky ně­kte­ré ta­ko­vé vě­ci dě­lá. Stej­nou pís­nič­ku, kte­rou vi­dí­me vý­še, lze s po­mo­cí ba­so­vé­ho klí­če za­psat ná­sle­du­jí­cím způsobem:

Oktávy s basovým ořez

Jen­že ou­ha, vi­dí­me, že se no­ty ne­ma­pu­jí jed­na na dru­hou – te­dy že c vy­pa­dá ja­ko a1 a tak po­dob­ně. Proč, mys­lí­te si, je zrov­na po­su­nu­to „takhle div­ně“? Má to vě­ru zvlášt­ní dů­vod, z his­to­ric­ké­ho hle­dis­ka se tak­to pros­tě po­řád ba­so­vý klíč dr­ží, nicmé­ně po­kud se po­dí­vá­te na tón c1 v houslo­vém a ba­so­vém klí­či, uvi­dí­te, že no­ty vy­pa­da­jí „sy­me­t­ric­ky“ – te­dy c1 vy­pa­dá v ba­so­vém klí­či ja­ko a2, má jed­nu po­moc­nou linku.

Nicmé­ně stu­den­tům hu­deb­ních ma­te­ri­á­lů ne­zby­de nic ji­né­ho, než se po­řád­ně na­u­čit oba klí­če ne­zá­vis­le na so­bě a umět v obou hrát. S tím vším mů­že po­mo­ci vy­ví­je­ná apli­ka­ce na pro­cvi­čo­vá­ní not.

Melodie

Me­lo­die je obec­ně ně­ja­ká sou­sta­va (řa­da) tó­nů, kte­rá je ně­jak ryt­mic­ky (a vý­ra­zo­vě) de­fi­no­vá­na, aby vy­já­d­ři­la da­nou hu­deb­ní myš­len­ku, pří­pad­ně ně­ja­ká je­jí část.

Rytmus

Ryt­mus je ča­so­vá vlast­nost hud­by či me­lo­die, kte­rá nám de­fi­nu­je, jak jsou kte­ré tó­ny dlou­hé či krát­ké. Ryt­mus je je­den ze zá­klad­ních poj­mů de­fi­nu­jí­cí me­lo­dii, pří­pad­ně ce­lou har­mo­nii.