To je asi největší problém každého hraní – a obecně asi každé činnosti – je potřeba udělat první krok, prostě začít. Jak ale na to?
Pokud jste se třeba už v životě učili cizí jazyk či nějakému řemeslu, nejspíše jste si mohli všimnout zvláštního jevu – začnete, po chvilce to odložíte a za půl roku „začínáte znovu“. Takovému stavu se říká „falešný začátečník“ – tedy někdo, kdo se nedostane do fáze, kdy se z hraní/jazyka/řemesla nestane koníček, práce a zábava, ale zbyde prostě „jen ta práce“.
Tomuto stavu mysli se musíme za každou cenu vyhnout, proto je potřeba k hraní a tréninku přistupovat systematicky, nenahodile – a hlavně to nepřehánět. Je fajn poslouchat, jak geniální děti ve svých 8 letech hrají 5 hodin denně na klavír a zbytek meditují, ale o to nám tady rozhodně nejde. Pokud si tím chcete projít, nebráním se vám, nicméně garantuji, že po měsíci budete z takové činnosti natolik zhnuseni, že už nikdy „nezačnete“ znovu.
Co tedy doopravdy potřebujete k tomu, abyste začali a neskončili? Jestli očekáváte slova jako píli, vytrvalost… To samozřejmě můžete, ale to nejdůležitější, co potřebujete a co vás požene dopředu, je chuť. Nemyslím k jídlu, ale chuť hrát – zkrátka musí vás daná činnost bavit. A protože chuť není automatická, musí se všelijak podpořit a dávkovat.
Toho jednoduše společnými silami docílíme! Pod důsledným vedením, které poskytuji, si většina lidí ke hraní neudělá odpor a bude hrát se zaujetím a vlastně „jen tak pro radost.“ A o to přece jde…