Porozumět hudbě

Durová stupnice

Dů­le­ži­té je si za­pa­ma­to­vat, že půl­tó­ny se na­chá­zí me­zi 3. a 4. stup­něm, dá­le pak me­zi 7. a 8. Pod­le to­ho jsme schop­ni po­sklá­dat všech­ny stup­ni­ce, i když si zrov­na ne­pa­ma­tu­je­me před­zna­me­ná­ní.

Půl­tón je vzdá­le­nost ta­ko­vá, že se (zjed­no­du­še­ně) me­zi ta­ko­vý­mi tó­ny ne­na­chá­zí žád­ný ji­ný tón – např. C a #C, ne­bo D a #D. Po­té E a F a sa­mo­zřej­mě H a C (tam též ne­ní žád­ný „me­zi­tón“). Pod­le to­ho­to klí­če jsme schop­ni vy­ge­ne­ro­vat li­bo­vo­nou du­ro­vou stup­ni­ci od li­bo­vol­né­ho tó­nu.

5. Melodie a doprovod

V dneš­ním dí­le se bu­de­me tro­chu ví­ce vě­no­vat me­lo­di­ím a je­jich do­pro­vo­dům. Té­ma sa­mo­zřej­mě jen na­kousne­me, bu­de­me se tro­chu vě­no­vat har­mo­nii a ukousne­me za­se kou­sek z hu­deb­ní te­o­rie.

Co je to vlast­ně me­lo­die? In­tu­i­tiv­ně sa­mo­zřej­mě asi ně­jak tu­ší­me, ale řek­ně­me, že jde o ně­ja­kou sou­sta­vu (řa­du) tó­nů, kte­rá má vy­ja­d­řo­vat ně­ja­kou myš­len­ku či té­ma sklad­by. Když vám řek­nu tře­ba před­stav­te si pís­nič­ku Ov­čá­ci čtve­rá­ci 1, ur­či­tě si před­sta­ví­te ta­ko­vé to ty­pic­ké „táá táá táááá“. A to přes­ně je me­lo­die 2.

Vez­mě­me si pros­tě ta­ko­vé ty ty­pic­ké „ov­čá­ky“:

Tak ně­jak in­tu­i­tiv­ně cí­tí­me, že to­mu ně­co chy­bí – a ano, chy­bí to­mu ně­ja­ký do­pro­vod. Ale ja­ký do­pro­vod zvo­lit? Sa­mo­zřej­mě ne­ní mož­né jen tak ná­hod­ně vy­brat tó­ny a při­mí­chat je k to­mu. Mož­ná by to zně­lo za­jí­ma­vě, ale s vel­kou prav­dě­po­dob­nos­tí bychom vy­tvo­ři­li ako­rát sou­sta­vu pa­zvu­ků.

To­mu abychom se vy­hnu­li, po­tře­bu­je­me pro­nik­nout do zna­los­tí har­mo­nie. Co to vlast­ně je? Obec­ně se jed­ná o sys­tém sou­la­du zvu­ků tak, abychom to po­va­žo­va­li za pří­jem­né. Kde se ta­ko­vé „pří­jme­no“ však vez­me?

His­to­ric­ky vza­to, jsme na ta­ko­vou hud­bu pros­tě zvyklí. Od ma­la vlast­ně slý­chá­vá­me pře­de­vším hud­bu ev­rop­ské­ho ty­pu (což roz­hod­ně Ov­čá­ci jsou), tak­že jsme zvyklí na ur­či­té hu­deb­ní po­stu­py a zvu­ko­vé in­ter­va­ly – a ty nám jsou pak i pří­jem­né.

Abychom te­dy vy­tvo­ři­li ta­ko­vý ně­ja­ký vhod­ný do­pro­vod pro ta­ko­vou sklad­bu, mu­sí­me pře­de­vším vě­dět, v ja­ké tó­ni­ně se hra­je. A co je to tó­ni­na? Tó­ni­nou ozna­ču­je­me vlast­nost sklad­by, kte­rá se na­chá­zí hra­ná v ně­ja­ké „stup­ni­ci“. Např. má­me stup­ni­ci C-dur, kte­ré ob­sa­hu­je tó­ny C, D, E … B (H). Po­kud za­hra­je­me ta­ko­vé jed­no­du­ché sklad­bič­ky ja­ko Ov­čá­ky, vše­chyn tó­ny, kte­ré jsme po­u­ži­li pat­ří do stup­ni­ce C-dur, pro­to ří­ká­me, že sklad­ba je v tó­ni­ně C-dur. Snad jsem to pro vás moc ne­za­mo­tal 😉

Za­ex­pe­ri­men­tuj­me pro­to 3 a zkus­me (pro­to­že jsme si řek­li, že ta­ko­vá sklad­ba je v C-​dur) při­dat ja­ko do­pro­vod tón C. Co vznik­ne?

Jak to zní si mů­že­te pře­hrát v sou­bo­ru 002: Ov­čá­ci s ba­sou. Ne­ní to špat­ně, ale tak ně­jak cí­tí­me, že to po­řád ne­ní ono. Hlav­ně v ur­či­tých mís­tech cí­tí­me, že to „troš­ku dře“ a je z to­ho cí­tit ta­ko­vé na­pě­tí, že tam pros­tě ně­co ne­se­dí. To je tím, že jsme se při­blí­ži­li k dishar­mo­nii, ne­bo­li sta­vu, kdy sklad­ba ob­sa­hu­je ně­ja­ký div­ný souzvuk tó­nů, kte­rý se mů­že je­vit ja­ko ne­pří­jem­ný. To, če­ho jsme zde do­cí­li­li ne­ní až tak úpl­ně dishar­mo­nie, ale jen jsme se k ní troš­ku při­blí­ži­li.

Mu­sí­me to te­dy ně­jak opra­vit. Jen­že jak? Na to má prá­vě od­po­věď har­mo­nie 4.

Exis­tu­jí tři zá­klad­ní do­pro­vod­né tva­ry, kte­ré se da­jí v hud­bě po­u­žít 5:

  • tó­ni­ka
  • do­mi­nan­ta
  • sub­do­mi­nan­ta

Co to je? Tó­ni­ku chá­pe­me ja­ko „hlav­ní“ akord, hlav­ní tón. V pří­pa­dě C-dur je to te­dy tón C. Do­mi­nan­ta je o 5 stup­ňů vý­še (ne­bo o 4 ní­že), v na­šem pří­pa­dě te­dy G. No a sub­do­mi­nan­ta je o 1 stu­peň ní­že opro­ti do­mi­nan­tě, te­dy v na­šem pířpa­dě F. Udě­lej­me ny­ní ta­ko­vý „ma­lý trik“ a zkus­me na mís­ta, kde se nám tó­ny pří­liš ne­za­da­jí, dát do­mi­nan­tu, te­dy tón G. A uvi­dí­me, co se sta­ne: 6

Vý­sled­nou „kom­pi­la­ci“ si mů­že­te pře­hrát ja­ko 003: Ov­čá­ci s ba­sou a do­mi­nan­tou. To už tak hroz­ně ne­zní, n’est pas? 😉

Po­řád to si­ce ne­ní sym­fo­nie, ale už to ne­ní vy­lo­že­ně ne­pří­jem­né, co se zvu­ku tý­če.

Ní­že uve­du ma­lou sklad­bič­ku a zkus­te do příš­tě vy­mys­let, ja­ký do­pro­vod (tó­ni­ka, do­mi­nan­ta, sub­do­mi­nan­ta) bys­te k ní da­li. Se sub­do­mi­nan­tou jsme si ješ­tě ne­hrá­li, to však ne­zna­me­ná, že to ne­mů­že­te zku­sit. Sklad­bič­ka bu­de za­se v C-dur, ať je to jed­no­duš­ší, tak­že si zkus­te jen pro­mys­let, kam bys­te co da­li. Hu­deb­ně si mů­že­te sklad­bič­ku pře­hrát ja­ko 004: Zkus­te do­pl­nit do­pro­vod­né tó­ny.

V příš­tím dí­le bu­de­me po­kra­čo­vat v har­mo­nii a bu­de­me pro­cvi­čo­vat do­pro­vo­dy.

No­tes:

  1. Já už tu pís­nič­ku tak ne­sná­ším, ale ona je tak vděč­ný stu­dij­ní ma­te­ri­ál – a na­víc bo­ha­tě roz­ší­ře­ný…
  2. I když v uvo­zov­kách je spíš na­psa­ný ryt­mus, ale jak vi­dí­te, lid­ská před­sta­vi­vost ne­zná me­zí 🙂
  3. Já sa­mo­zřej­mě vím, jak to do­pad­ne, ale proč si s hud­bou ne­hrát, od to­ho je to zá­ba­va, že…
  4. Echt hu­deb­ní­ci dou­fám omlu­ví, že vě­ci zá­měr­ně zjed­no­du­šu­ji, ale jde mi pře­de­vším o rych­lej­ší po­cho­pe­ní prin­ci­pu, než na­u­če­ní se všech zna­los­tí na­ráz.
  5. A sa­mo­zřej­mě hro­ma­dy ne těch hlav­ních 🙂
  6. Ano, vím co se sta­ne, ale to pře­kva­pe­ní je pros­tě su­per 🙂

4. Procvičení rytmu

Ví­tej­te u to­ho­to mé­ně „tra­dič­ní­ho“ dí­lu, ve kte­rém se ne­bu­de­me vě­no­vat pří­liš te­o­rii, ale hlav­ně a pře­de­vším pra­xi. Chtěl bych totiž s vá­mi pro­cvi­čit zá­klad­ní ryt­mi­ku a troš­ku zku­sit růz­né fí­gle. Bu­de­me si­ce vy­pa­dat ja­ko dě­ti ve škol­ce, že bu­de­me tles­kat do ryt­mu, ale je to pros­tě nej­je­e­no­duš­ší ces­ta, jak se na­u­čit ryt­mu a je­ho cí­tě­ní.

Za­čně­me s ně­čím jed­no­du­chým. Zkus­te pod­le svých nej­lep­ších zna­los­tí pro­vést (za­tles­kat) ná­sle­du­jí­cí ryt­mus:

Zkus­te si ho vy­t­les­kat (či vy­ťu­kat prs­tem, pa­lič­ka­mi či kl­lid­ně lží­cí o ta­líř). Po­kud si mys­lí­te, že to má­te správ­ně, po­slech­ně­te si prv­ní pří­lo­hu 001: Prv­ní ryt­mus.

Ale po­kroč­me. V ná­sle­du­jí­cím ob­ráz­ku vi­dí­te 2 ná­stro­je na­ráz – ky­ta­ru a ba­su. Po­kud má­me no­to­vé os­no­vy spo­je­ny tak­to ča­rou vle­vo, pat­ří ja­ko by do „stej­né­ho řád­ku“ – čte­me te­dy všech­ny no­to­vé lin­ky na­jed­nou. Te­dy po­kud má­me pod se­bou tře­ba 10 ta­ko­vých li­nek v parti­tu­ře pro or­chestr, di­ri­gent mu­sí stí­hat číst všech­ny lin­ky na­ráz.

Po­kud si ten­to ryt­mic­ký ex­pe­ri­ment chce­te pře­hrát, spusť­te v pře­hrá­va­či do­le sto­pu 002: Ky­ta­ra a ba­sa. 

Ješ­tě bys­te se moh­li ptát, co zna­me­ná ta ma­lá os­mič­ka pod či nad klí­či. Jed­ná se o ozna­če­ní trans­po­zi­ce. Po­kud na­píšu pod klíč os­mič­ku, bu­du hrát ce­lý řá­dek (resp. ob­last od to­ho­to klí­če) o 8 tó­nů ní­že 1.

Ny­ní k vlast­ní­mu ryt­mu. Po­saď­te se tak, že si bu­de­te mo­ci plá­cat do ko­len (na steh­na) obě­ma ruka­ma. A pro­veď­te ná­sle­du­jí­cí po­stup:

  1. Pra­vou ru­kou vy­t­les­kej­te do steh­na pou­ze ryt­mus ky­ta­ry (le­vou nech­te le­žet na dru­hém stej­ně a po­kus­te se, aby se vů­bec ne­hý­ba­la)
  2. Až bu­de­te mít v pra­vé ru­ce jis­to­tu, po­lož­te ji na stehno a ne­hý­bej­te s ní.
  3. Le­vou ru­kou vy­t­les­kej­te do steh­na pou­ze ryt­mus ba­sy. Po­kud mož­no opět ne­hý­bej­te pra­vou ru­kou.
  4. Až bu­de­te mít jis­to­tu i v le­vé ru­ce, po­kus­te se „za­hrát“ na steh­na oba par­ty na­ráz – tzn. pra­vou ru­kou tles­kej­te ky­ta­ru, dru­hou tles­kej­te ba­su. Od bo­du č. 3 je to oprav­du vel­ký krok, tak­že jest­li se vám po­ved­ly před­cho­zí kro­ky fakt rych­le a v po­ho­dě, ta­dy to mů­že troš­ku drh­nout. Tak­že to ne­vzdá­vej­te, pěk­ně po­ma­lu, oprav­du po­ma­lu (ne­u­chvá­tej­te to, to ne­má smy­sl) si to vy­t­les­kej­te a až se to po­ve­de, zkus­te to troš­ku zrych­lit tak, aby to zně­lo ja­ko ve zvu­ko­vém sou­bo­ru 002.

Po­sled­ní ryt­mic­ké cvi­če­ní, kte­ré dnes uve­du, bu­de za­lo­že­no na spe­ci­fic­kém ryt­mu ka­pe­ly Iron Mai­den, čas­to ho vy­u­ží­va­jí. Ne­ní to nic slo­ži­té­ho, ale mu­sí­me se na­u­čit ješ­tě jed­nu věc, než se tak sta­ne – ak­cen­tu.

Abychom ho však po­cho­pi­li, je po­tře­ba de­fi­no­vat po­čí­tá­ní. Tak, jak se no­ty „ve­jdou“ do tak­tů, mů­že­me je i po­čí­tat. Prv­ní čtvr­ti­nu, dru­hou čtvr­ti­nu a tak dá­le. Když si tles­ká­te rytmy, zkus­te si při tom po­čí­tat „prv-​ní dru-​há tře-​tí čtvr-​tá“. Kaž­dá sla­bi­ka je vlast­ně jed­na os­mi­no­vá (vi­dí­te, že to má osm sla­bik do­hro­ma­dy). Či­li jed­na čtvr­ťo­vá je na dvě sla­bi­ky atd.

Ak­cent je ve své pod­sta­tě i to, co je ak­cent v ja­zy­ce, te­dy pří­zvuk. Zkus­te si pře­hrát (pře­tles­kat) před­cho­zí cvi­če­ní tak, abys­te vždy na prv­ní do­bu da­li pří­zvuk – tlesk­li troš­ku os­tře­ji. Tak­že ja­ko­by prv-ní dru-​há tře-​tí čtvr-​tá.

Ny­ní si před­stav­te ná­sle­du­jí­cí ryt­mic­ký part:

Po­kud bychom to za­hrá­li bez ak­cen­tu, bu­de to znít ja­ko 003: Bez ak­cen­tu. Iron Mai­den při ta­ko­vých os­mi­nách dě­la­jí ak­cent ná­sle­dov­ně: prv-ní dru- tře-​tí čtvr-tá prv-ní dru- tře-​tí čtvr-tá a po­řád do­ko­la. Tak­že ja­ko­by Oo­o­O­o­o­O­o­O­o­o­O­o­o­Oo. Schvál­ně po­rov­nej­te s 003: S ak­cen­tem.

No­tes:

  1. te­dy o ok­tá­vu ní­že, až se bu­de­me vě­no­vat in­ter­va­lům, bu­de­te moud­řej­ší 🙂

3. Rytmus

V mi­nu­lých dí­lech jsme si uká­za­li, jak vy­pa­dá no­to­vá os­no­va a jak vy­pa­da­jí no­ty. Pro zo­pa­ko­vá­ní te­dy uve­du, jak vy­pa­da­jí no­ty, o kte­rých jsme se mi­nu­le ba­vi­li – a to i s no­žič­ka­mi:

Jak vi­dí­te, nic slo­ži­té­ho na tom ne­ní. Po­kud si do­le v pří­lo­ze spus­tí­te pří­lo­hu 001: No­ty na lin­kách a me­zi ni­mi, usly­ší­te, jak by ně­co ta­ko­vé­ho by­lo za­hrá­no (MIDI ná­stro­jem) na flét­nu.

Ur­či­tě jste si ale všimli – kro­mě houslo­vé­ho klí­če, not a li­nek – ješ­tě dal­ších dvou vě­cí, kte­ré nám do not při­by­ly. Jed­nak jsou to ony „dvě čtyř­ky“ na za­čát­ku a po­tom ver­ti­kál­ní čá­ry, kte­ré ná­sle­du­jí vždy po 4 no­tách. Po­kud vás na­pad­ne, že čís­lo 4 zde má ně­ja­kou dů­le­ži­tost, tak ano, má!

Za­čí­ná­me totiž pro­ni­kat do ryt­mic­kých zá­le­ži­tos­tí 1. Čís­la me­zi houslo­vým klí­čem a no­ta­mi nám jed­no­du­še vy­ja­dřu­jí, ja­kým způ­so­bem a jak dlou­hé bu­dou „rozkous­ko­va­tel­né“ čás­ti, kte­ré se na­chá­zí me­zi ver­ti­kál­ní­mi ča­ra­mi. Těm­to ča­rám ří­ká­me tak­to­vé čá­ry, v an­g­lič­ti­ně bar li­ne, či­li je­den takt (mís­to me­zi ča­ra­mi) se jme­nu­je bar.

Zpět ale k oněm čtyř­kám. Nej­jed­no­duš­ší, jak to po­cho­pit je, že si čtyř­ky před­sta­ví­me ja­ko zlo­mek. Te­dy v tom­to pří­pa­dě ja­ko „čty­ři lo­me­no čtyř­mi“. Ne­bo­li jed­na ce­lá. To nám též ří­ká, že do tak­tu se ve­jdou čty­ři no­ty, kte­ré ma­jí dél­ku jed­né čtvr­ti­ny tak­tu. Těm­to no­tám ří­ká­me čtvr­ťo­vé. A kres­lí se prá­vě tak, jak vi­dí­te na ob­ráz­ku – vy­pla­ně­ná no­ta s no­žič­kou.

Po­kud bychom tu­to čtvr­ťo­vou no­tu roz­pů­li­li, vznik­nou nám dvě os­mi­no­vé no­ty – kte­ré ma­jí dél­ku (jak ná­zev na­po­ví­dá) jed­né os­mi­ny tak­tu. Po­kud bychom dvě čtvr­ťo­vé slou­či­li, vznik­ne no­ta půlo­vá, kte­rá má dél­ku dvou čtvr­ťo­vých, nebo-​li půl­ku ce­lé­ho tak­tu. Mys­lím, že by to už mě­lo dá­vat smy­sl, ja­kým způ­so­bem se tak­ty dě­lí na men­ší kous­ky.

Ve­d­lej­ším efek­tem to­ho­to dě­le­ní je, že mů­že­me ovliv­ňo­vat ryt­mus sklad­by. Po­kud te­dy na­pí­še­me tře­ba ná­sle­du­jí­cí zá­pis:

Ukáz­ku si mů­že­te pře­hrát v pří­lo­ze 002: Ryt­mus. Dou­fám, že jste si všimli not, jak vy­pa­da­jí a správ­ně roz­kó­do­va­li, kte­rá no­ta je kte­rá (mys­lím tím čtvr­ťo­vá, os­mi­no­vá, půlo­vá). Na kon­ci má­me no­tu „bez no­žič­ky“, té ří­ká­me no­ta ce­lá a jak z ná­zvy vy­plý­vá, je to no­ta, kte­rá je do ce­lé­ho čtyř­čtvr­ťo­vé­ho tak­tu. Ny­ní te­dy krát­ké re­su­me pře­hle­du not:

  • Čtvr­ťo­vá no­ta má dél­ku jed­né čtvr­ti­ny tak­tu
     
    Zna­čí se vy­pl­ně­ným bříš­kem a no­žič­kou
  • Os­mi­no­vá no­ta má dél­ku jed­né os­mi­ny tak­tu
       
    Jak vi­dí­me, os­mi­no­vá se zna­čí po­dob­ně ja­ko čtvr­ťo­vá, má však pra­po­rek. Po­kud se sejde ví­ce os­mi­no­vých za se­bou, pra­por­ky se tak­to spo­jí.
  • Půlo­vá no­ta má dél­ku dvou čtvr­ťo­vých, nebo-​li jed­né po­lo­vi­ny čtyř­čtvr­ťo­vé­ho tak­tu.
     
    Kres­lí se po­dob­ně ja­ko čtvr­ťo­vá, ako­rát ne­má vy­bar­ve­né bříško.
  • Ce­lá no­ta má pros­tě dél­ku ce­lé­ho tak­tu a zna­čí se ja­ko bříško bez no­žič­ky

To­to jsou zá­klad­ní ryt­mic­ké ka­me­ny. Sa­mo­zřej­mě exis­tu­je ce­lá dal­ší řa­da vě­cí, ale cí­lem ne­ní vás od­ra­dit, ale na­u­čit, tak­že pěk­ně po­stup­ně – to­to je pro­za­tím oprav­du do­sta­ču­jí­cí.

V příš­tím dí­le si vy­zkou­ší­me ně­kte­ré ryt­mic­ké zá­le­ži­tos­ti, bu­de­me tles­kat do ryt­mu a zku­sí­me si roz­pů­lit mo­zek, mu­he­he­he! 🙂 Tak se těš­te.

No­tes:

  1. Kdo mys­lel, že člá­nek bu­de o onom slo­ven­ském ra­pe­ro­vi, má pros­tě smůlu 😀

2. Tóny a notový zápis

V dneš­ním prv­ním dí­le se bu­de­me vě­no­vat zá­klad­ním sta­veb­ním ka­me­nům hud­by – tó­nům a je­jich zá­pi­su. Nejdří­ve je však nut­no de­fi­no­vat, co je to vlast­ně tón a jak ho po­zná­me.

Co je to te­dy vlast­ně ten tón? In­tu­i­tiv­ně tak ně­jak tu­ší­me, že je to „ele­ment hud­by“, asi ja­ko „pís­me­no“ pro text. A nejsme da­le­ko od prav­dy, oprav­du se jed­ná o zá­klad­ní sta­veb­ní ká­men hud­by a me­lo­die. Ale co to je ten tón? Ny­ní troš­ku fy­zi­ky.

Co je zvuk dou­fám všich­ni ví­me – pro­sto­rem 1 po­stup­né vlv­ně­ní, kte­ré má vlast­nos­ti ja­ko frek­ven­ce 2 a am­pli­tu­du 3. Zvu­ky, kte­ré den­ně slý­chá­me jsou však slo­že­ny téměř bez vý­hra­dy z ne­ko­neč­ně mno­ha růz­ných díl­čích slo­žek. Po­slech­ně­me si tře­ba na­star­to­va­ný mo­tor au­to­mo­bi­lu – sly­ší­me v něm hlu­bo­ké tó­ny, ale sou­čas­ně usly­ší­me i různá vy­so­ká „piš­tě­ní“. Po­kud by se nám ně­ja­kým způ­so­bem po­da­ři­lo rozkous­ko­vat ta­ko­vý zvuk na jed­not­li­vé frek­venč­ní ele­men­ty, do­sta­ne­me his­to­gram 4, kte­rý v zá­vis­los­ti na frek­ven­ci vlast­ně řek­ne „ko­lik kte­ré­ho“ zvu­ku ve zvu­ku mo­to­ru je. Sa­mo­zřej­mě na to exis­tu­jí růz­né me­to­dy, ty však nejsou před­mě­tem to­ho­to člán­ku 5. Množ­ství frek­ven­cí ve zvu­cích mů­že­me vel­mi jed­no­du­še mě­řit a vzni­ka­jí pak růz­né ekva­li­zé­ry, kte­ré ví­dá­me tře­ba u pře­hrá­va­čů hud­by.

Ny­ní si před­stav­me, že z ta­ko­vé­ho zvu­ku „vy­táh­ne­me“ pou­ze jed­nu frek­ven­ci. Prv­ní, če­ho si všim­ne­me, že už to ne­bu­de „zvuk mo­to­ru“, ale bu­de to „pros­tě ně­jak znít“. To je tím, že jsme vy­tvo­ři­li prv­ní „tón“. To však ne­zna­me­ná, že tón je zvuk o ně­ja­ké frek­ven­ci. Ale už se tam blí­ží­me. Po­kud si totiž ta­ko­vý zvuk pus­tí­me, usly­ší­me, že je vlast­ně vel­mi „div­ný“ – zní tak ně­jak ošlikvě a vlast­ně ne­má žád­né pří­jem­né vlast­nos­ti. Abychom moh­li o tó­nu ří­ci, že je pří­jem­ný, po­tře­bu­je­me smí­chat ví­ce než­li pou­ze jed­nu díl­čí frek­ven­ci. Ale jak tó­ny smí­chat, aby z to­ho opět ne­vzni­kl tře­ba zvuk mo­to­ru, ale pěk­ný tón, ja­ký vy­dá­va­jí na­pří­klad hous­le? To je na­pros­to zá­klad­ní otáz­ka, kte­rou­se bu­de­me vlast­ně ce­lý se­ri­ál sna­žit roz­šif­ro­vat.

Podíváte-​li se do pří­lo­hy k sou­bo­ru 001: Zá­klad­ní tón A, mů­že­te si pře­hrát zá­klad­ní tón o frek­ven­ci 440 Hz (tzv. ko­mor­ní A). Klik­nu­tím na ná­zev mů­že­te pří­mo sou­bor stáh­nout, nebude-​li vám chtít pře­hrá­vát­ko pře­hrá­vat 😉

Vez­mě­me si ten­to zvuk, zdvo­já­sob­me frek­ven­ci a pře­hrajme si sou­čas­ně s pů­vod­ním zvu­kem. Usly­ší­me, že se nám tón zdá nejen „vyš­ší“ než ten před tím, ale ta­ko­vý „šir­ší“. Ta­ko­vých ná­sob­ků mů­že­me (ná­sob­ků vyš­ších i niž­ších frek­ven­cí) slu­čo­vat ko­lik chce­me a pod­le to­ho nám bu­dou vzni­kat růz­né tó­ny. Ří­ká­me, že jsme slou­či­li har­mi­noc­ké frek­ven­ce zvu­ku. A ten­to slou­če­ný tón je prá­vě ten tón, kte­rý nás bu­de za­jí­mat. Vý­sled­ný tón si mů­že­te pus­tit ja­ko sto­pu 002. Sa­mo­zřej­mě tam na­še prá­ce ne­kon­čí, budeme-​li tón tvo­ři pou­ze har­mo­nic­ký­mi frek­ven­ce­mi, ni­kam moc se ne­do­sta­ne­me, je po­tře­ba i dal­ších „fí­g­lů“ – ale o těch až poz­dě­ji.

Na to, že to takhle fun­gu­je, však li­dé ja­ko druh při­chá­ze­li vel­mi dlou­ho. Nejdří­ve totiž vů­bec ne­by­li schop­ni vy­tvo­řit „ge­ne­rá­tor tó­nu“ ta­ko­vé­ho, ja­ko je v pří­lo­ze 001 tře­ba. Po­kro­či­lej­ší ná­stro­je vzni­ka­ly až bě­hem sta­ro­vě­ku v Me­zo­po­tá­mii a Egyp­tě, sta­ro­vě­kém Řec­ku. Nej­star­ší no­to­vé zá­pi­sy by­ly na­le­ze­ny v ob­las­ti dneš­ní­ho Irá­ku, teh­dy Su­me­ru, kdy na hli­ně­né ta­bul­ky za­pi­so­va­li tvůr­ci růz­né me­lo­die. Ta­ko­vá hud­ba by se nám asi dnes ne­lí­bi­la, po­u­ží­va­li sa­mo­zřej­mě na­pros­to ji­ná pra­vi­dla, než se po­u­ží­va­jí dnes v mo­der­ní „zá­pad­ní“ hud­bě. Hud­ba tak, jak ji zná­me dnes (a vlast­ně z ob­do­bí no­vo­vě­ku obec­ně) se vy­ví­je­la i s čet­ný­mi sle­pý­mi ulič­ka­mi a ne­by­lo to roz­hod­ně tak, že by­lo všech­no hned jas­né.

Dneš­ní no­to­vé zá­pi­sy jsou prak­tic­ky uni­fi­ko­va­né a po ce­lém svě­tě či­tel­né. Zá­kla­dem no­to­vé­ho zá­pi­su denš­ka je tzv. no­to­vá os­no­va, v an­g­lič­ti­ně sta­ff 6.

Jak vi­dí­me, má 5 zá­klad­ních čar 7. Jak si lo­gic­ky do­mys­lí­me, me­zi ča­ra­mi jsou me­ze­ry, kte­ré jsou lo­gic­ky čty­ři. Kaž­dé lin­ce a me­ze­ře od­po­ví­dá prá­vě jed­na no­ta, jed­na výš­ka tó­nu.


Ná­zvy tó­nů:

Po­kud vez­me­me tó­ny po­stup­ně od­spo­da, tzn. od spod­ní lin­ky, tak pří­mo na ní se na­chá­zí no­ta E. V prv­ní me­ze­ře se na­chá­zí no­ta F. 2. lin­ka pat­ří tó­nu G. Dru­há me­ze­ra tó­nu A. Pro­střed­ní lin­ka pat­ří tó­nu B, v češ­ti­ně po­jme­no­va­ný ne­lo­gic­ky H. V dru­hé me­ze­ře zho­ra je tón C, pak na před­po­sled­ní lin­ce tón D, po­sled­ní me­ze­ra pat­ří a na­ko­nec až na­ho­ře tón F (ano, opět).

Jen­že je tu ta­ko­vý ma­lý pro­blém. Stej­ně ja­ko když bu­de­te číst tře­ba text v la­tin­ce a pak v azbuce, tak mů­že pla­tit, že na jed­né os­no­vě mů­že být v kon­krét­ním „chlí­več­ku“ i ji­ná no­ta. A jak to roz­li­šit?

Stej­ně ja­ko když chce­me číst text v la­tin­ce, mu­sí­me mít „kó­do­va­cí ta­bul­ku“ pro la­tin­ku a pro azbu­ku za­se zvlášť, mu­sí­me vlast­ně na­de­fi­no­vat, ja­kou kó­do­va­cí ta­bul­ku tó­nu chce­me po­u­žít. A sa­mo­zřej­mě se to nejme­nu­je takhle ší­le­ně, ale po­e­tic­ky „klí­če“, v an­g­lič­ti­ně clef. Vý­še po­psa­né no­ty pla­tí teh­dy a jen teh­dy, je-​li po­u­žit tzv. houslo­vý klíč. Klí­čů exis­tu­je ce­lá řád­ka, ten­to nám však pro za­čá­tek po­sta­čí. Houslo­vý klíč vy­pa­dá tak­to:

Též se mu ří­ká G-​klíč, pro­to­že za­čí­ná (ne­bo kon­čí) na no­tě, kte­rá od­po­ví­dá no­tě G. V no­to­vé os­no­vě te­dy le­ží tak, jak je na tom­to ob­ráz­ku:

Zde vi­dí­te i tzv. po­moc­né lin­ky a v dol­ní os­no­vě vi­dí­te dru­hý klíč – tzv. F-​klíč, nebo-​li ba­so­vý klíč. A jak vi­dí­te, no­ty si vzá­jem­ně ne­od­po­ví­da­jí. Jak ří­kám, nám však bu­de pro za­čá­tek sta­čit klíč houslo­vý.

Ny­ní bych se chtěl troš­ku za­sta­vit u oné ne­lo­gič­nos­ti čes­ké­ho ná­zvoslo­ví. Jak si mů­že­te všim­nout, tó­ny jsou hez­ky za se­bou ve smys­lu ABCDEFGABCDEFG atd. Pro­to mi tam to čes­ké H pří­liš ne­se­dí.


No­ty

No­ty jsou ty „ve­se­lé ku­lič­ky“, kte­ré vi­dí­me v os­no­vě. Jsou tvo­ře­ny vlast­ní no­tou (ku­lič­ka) a no­žič­kou (tu vý­še ne­vi­dí­te), kte­rá mů­že smě­řo­vat na­ho­ru či do­lů. Ně­kte­ré no­ty no­žič­ky ne­ma­jí, má to spe­ci­ál­ní smy­sl – ryt­mic­ký (o tom až příš­tě).

Jak ta­ko­vou no­tu na­kres­lit, abychom si při tom však ne­u­krou­ti­li ru­ce? Dnes si­ce mů­že­me po­u­ží­vat růz­né „softwé­ry“, ale ob­čas je pros­tě po­tře­ba no­ty na­psat ruč­ně. Do­po­ru­ču­ji si ale­spoň jed­nou vy­zkou­šet na­kres­lit os­no­vu – vy­pa­dá to jed­no­du­še, ale aby se lin­ky ne­pře­krý­va­ly (jsou dost blíz­ko se­be) je ně­kdy za­jí­ma­vý úkol.

No­tu kres­lí­me tak, že na­kres­lí­me ob­rys no­ty – ne­ní to však „ko­leč­ko“, ale slo­že­ni­na z ta­ko­vých dvou půlob­louč­ků, ve vý­sled­ku je to pros­tě ta­ko­vé „pla­ca­té ko­leč­ko“. Na­kres­lí­me jed­nu a dru­hou „půl­no­tu“ a pod­le po­tře­by vy­bar­ví­me. Po­té na­kres­lí­me no­žič­ku, zde se ná­zo­ry růz­ní, já do­po­ru­ču­ji kres­lit od­zho­ra k no­tě (pra­vé čás­ti) a dél­ku ale­spoň tak, aby by­la ja­ko 4 no­to­vé lin­ky. Od no­ty E te­dy bu­de no­žič­ka k hor­ní­mu D. Od no­ty B (ta upro­střed) po­u­ží­vá­me no­žič­ku smě­rem do­lů – a to si­ce na le­vé po­lo­vi­ně no­ty. Dél­ka je stej­ná – tak­že za­se 4 lin­ky. Zde do­po­ru­ču­ji též kres­lit od­zho­ra. Po­kud si to chce­te pro­tré­no­vat, zkus­te na­psat všech­ny no­ty tak, jak vi­dí­te na ob­ráz­ku vý­še a do­kres­le­te i no­žič­ky.

Dou­fám te­dy, že no­to­vá os­no­va a zá­klad­ní tó­ny jsou jas­né, příš­tě se bu­de­me vě­no­vat jed­not­li­vým tó­nům a tak tro­chu ryt­mu.

No­tes:

  1. např. at­mo­sfé­rou
  2. Frek­ven­cí ro­zu­mí­me „kmi­to­čet“.
  3. Am­pli­tu­dou ro­zu­mí­me roz­sah tla­ků, vlast­ně ma­xi­mál­ní změ­nu tla­ku Δp.
  4. graf zná­zor­ňu­jí­cí čet­nost přes ně­ja­kou vlast­nost, např. ve tří­dě je 15 klu­ků a 13 ho­lek zna­me­ná, že vy­tvo­ří­me dva slou­peč­ky, je­den o dél­ce 15 jed­no­tek a dru­hý o dél­ce 13 jed­no­tek.
  5. Pro ví­ce in­for­ma­cí do­po­ru­ču­ji vy­hle­dat in­for­ma­ce o Fou­rie­ro­vě trans­for­ma­ci.
  6. ne­plést se stuff! 😀
  7. Proč zá­klad­ních? Pro­to­že pak ješ­tě exis­tu­jí čá­ry po­moc­né, o tom ale dá­le.

1. Porozumění hudbě

Pro­to­že jsem hu­deb­ní fa­na­tik a mám hud­bu pros­tě rád, roz­ho­dl jsem se roz­ší­řit své po­cho­pe­ní hud­by me­zi vás, vá­že­ní čte­ná­ři.

Co se bě­hem se­ri­á­lu po­stup­ně do­zví­me? Já dou­fám, že dost 🙂 Sa­mo­zřej­mě vás na­u­čím zá­kla­dům 1, ale chci dát dů­raz na im­pro­vi­za­ci a po­cho­pe­ní hu­deb­ní te­o­rie. Po­cho­pe­ní to­ho, že hud­ba ne­ní jen „ná­hod­ný sled tó­nů“, ale že je to kom­plex­ní obor, ve kte­rém se pře­krý­vá fy­zi­ka, ma­te­ma­ti­ka, umě­ní, až psy­cho­lo­ge.

Vel­kým pro­blé­mem „v hud­bě“, mys­lím tím i té po­pu­lár­ní, je špat­né po­cho­pe­ní a čas­té za­mě­ňo­vá­ní růz­ných poj­mů a tím za­ná­še­ní „in­for­mač­ní­ho ba­las­tu“ do na­šich hlav 2.

Dal­ší vě­cí, kte­rou ta­dy mu­sím avi­zo­vat a pros­tě to tak bu­du dě­lat je, že bu­du po­u­ží­vat čis­tě an­g­lic­ké či la­tin­ské ná­zvoslo­ví. Si­ce be­ru, že češ­ti­na je krás­ná věc, ale hu­deb­ní ná­zvoslo­ví v češ­ti­ně je troš­ku po­div­né 3. Si­ce dá­vá smy­sl, ale má­lo­kdy na­jde­te no­ty s čes­ký­mi zá­pi­sy, vět­ši­nou jsou ně­mec­ky 4 ane­bo ital­sky, či­li „kla­sic­ky“. Za­vá­dět te­dy tro­jí zna­če­ní je do­sti ší­le­né, pro­to si vy­sta­čí­me s dvo­jím – ital­ským a an­g­lic­kým.

Če­ho bych chtěl zde do­sáh­nout ne­ní, že bys­te by­li schop­ni pře­číst tře­ba parti­tu­ru a vě­dě­li, co všech­no co zna­me­ná (i když sa­mo­zřej­mě proč ne…), ale spí­še abys­te by­li schop­ni tvo­ři­vě mys­let, po­cho­pi­li zá­ko­ni­tos­ti, kte­ré v hud­bě pla­tí a by­li si schop­ni tře­ba za­im­pro­vi­zo­vat na ně­ja­ké té­ma. Ta­ko­vou třeš­nič­kou bu­diž po­cho­pe­ní růz­ných his­to­ric­kých sou­vis­los­tí, kte­ré se po­ku­sím tak­též uvá­dět, bude-​li to mož­né.

Ale abychom za­ča­li – v dal­ší čás­ti si uká­že­me to, co bu­de­me po­tře­bo­vat v hud­bě dnes a den­ně – no­to­vý zá­pis. Jak „ta věc“ fun­gu­je, proč se tam co dě­lá tak, jak se dě­lá a jak tře­ba na­psat no­ty, abys­te si při tom ne­u­krou­ti­li ru­ce. Pře­ji pří­jem­né po­čte­ní. Dal­ší čás­ti bu­du vy­dá­vat jak jen to bu­de mož­né, tak­že vy­drž­te a těš­te se! 😉

No­tes:

  1. ja­ko tře­ba no­tám a tak po­dob­ně
  2. jak to čas­to pro­vá­dí mé­dia, bo­hu­žel čas­to ani ne­tu­ší, že ně­co dě­la­jí špat­ně…
  3. Např. zna­če­ní tó­nů B vs H, po­té zna­če­ní po­su­vek atd. Po­kud bu­du ty­to vě­ci po­u­ží­vat, bu­du vý­hrad­ně po­u­ží­vat zna­če­ní s po­suv­ka­mi ja­ko F# a ne FisE♭ pro Es atd.
  4. Stej­né ja­ko v an­g­lič­ti­ně.