V dneš­ním dí­le se bu­de­me tro­chu ví­ce vě­no­vat me­lo­di­ím a je­jich do­pro­vo­dům. Té­ma sa­mo­zřej­mě jen na­kousne­me, bu­de­me se tro­chu vě­no­vat har­mo­nii a ukousne­me za­se kou­sek z hu­deb­ní teorie.

Co je to vlast­ně me­lo­die? In­tu­i­tiv­ně sa­mo­zřej­mě asi ně­jak tu­ší­me, ale řek­ně­me, že jde o ně­ja­kou sou­sta­vu (řa­du) tó­nů, kte­rá má vy­ja­d­řo­vat ně­ja­kou myš­len­ku či té­ma sklad­by. Když vám řek­nu tře­ba před­stav­te si pís­nič­ku Ov­čá­ci čtve­rá­ci[ref]Já už tu pís­nič­ku tak ne­sná­ším, ale ona je tak vděč­ný stu­dij­ní ma­te­ri­ál – a na­víc bo­ha­tě rozšířený…[/ref], ur­či­tě si před­sta­ví­te ta­ko­vé to ty­pic­ké „táá táá táááá“. A to přes­ně je melodie[ref]I když v uvo­zov­kách je spíš na­psa­ný ryt­mus, ale jak vi­dí­te, lid­ská před­sta­vi­vost ne­zná me­zí :-)[/​ref].

Vez­mě­me si pros­tě ta­ko­vé ty ty­pic­ké „ov­čá­ky“:

Tak ně­jak in­tu­i­tiv­ně cí­tí­me, že to­mu ně­co chy­bí – a ano, chy­bí to­mu ně­ja­ký do­pro­vod. Ale ja­ký do­pro­vod zvo­lit? Sa­mo­zřej­mě ne­ní mož­né jen tak ná­hod­ně vy­brat tó­ny a při­mí­chat je k to­mu. Mož­ná by to zně­lo za­jí­ma­vě, ale s vel­kou prav­dě­po­dob­nos­tí bychom vy­tvo­ři­li ako­rát sou­sta­vu pazvuků.

To­mu abychom se vy­hnu­li, po­tře­bu­je­me pro­nik­nout do zna­los­tí har­mo­nie. Co to vlast­ně je? Obec­ně se jed­ná o sys­tém sou­la­du zvu­ků tak, abychom to po­va­žo­va­li za pří­jem­né. Kde se ta­ko­vé „pří­jme­no“ však vezme?

His­to­ric­ky vza­to, jsme na ta­ko­vou hud­bu pros­tě zvyklí. Od ma­la vlast­ně slý­chá­vá­me pře­de­vším hud­bu ev­rop­ské­ho ty­pu (což roz­hod­ně Ov­čá­ci jsou), tak­že jsme zvyklí na ur­či­té hu­deb­ní po­stu­py a zvu­ko­vé in­ter­va­ly – a ty nám jsou pak i příjemné.

Abychom te­dy vy­tvo­ři­li ta­ko­vý ně­ja­ký vhod­ný do­pro­vod pro ta­ko­vou sklad­bu, mu­sí­me pře­de­vším vě­dět, v ja­ké tó­ni­ně se hra­je. A co je to tó­ni­na? Tó­ni­nou ozna­ču­je­me vlast­nost sklad­by, kte­rá se na­chá­zí hra­ná v ně­ja­ké „stup­ni­ci“. Např. má­me stup­ni­ci C-dur, kte­ré ob­sa­hu­je tó­ny C, D, E … B (H). Po­kud za­hra­je­me ta­ko­vé jed­no­du­ché sklad­bič­ky ja­ko Ov­čá­ky, vše­chyn tó­ny, kte­ré jsme po­u­ži­li pat­ří do stup­ni­ce C-dur, pro­to ří­ká­me, že sklad­ba je v tó­ni­ně C-dur. Snad jsem to pro vás moc nezamotal 😉

Za­ex­pe­ri­men­tuj­me proto[ref]Já sa­mo­zřej­mě vím, jak to do­pad­ne, ale proč si s hud­bou ne­hrát, od to­ho je to zá­ba­va, že…[/ref] a zkus­me (pro­to­že jsme si řek­li, že ta­ko­vá sklad­ba je v C‑dur) při­dat ja­ko do­pro­vod tón C. Co vznikne?

Jak to zní si mů­že­te pře­hrát v sou­bo­ru 002: Ov­čá­ci s ba­sou. Ne­ní to špat­ně, ale tak ně­jak cí­tí­me, že to po­řád ne­ní ono. Hlav­ně v ur­či­tých mís­tech cí­tí­me, že to „troš­ku dře“ a je z to­ho cí­tit ta­ko­vé na­pě­tí, že tam pros­tě ně­co ne­se­dí. To je tím, že jsme se při­blí­ži­li k dishar­mo­nii, ne­bo­li sta­vu, kdy sklad­ba ob­sa­hu­je ně­ja­ký div­ný souzvuk tó­nů, kte­rý se mů­že je­vit ja­ko ne­pří­jem­ný. To, če­ho jsme zde do­cí­li­li ne­ní až tak úpl­ně dishar­mo­nie, ale jen jsme se k ní troš­ku přiblížili.

Mu­sí­me to te­dy ně­jak opra­vit. Jen­že jak? Na to má prá­vě od­po­věď harmonie[ref]Echt hu­deb­ní­ci dou­fám omlu­ví, že vě­ci zá­měr­ně zjed­no­du­šu­ji, ale jde mi pře­de­vším o rych­lej­ší po­cho­pe­ní prin­ci­pu, než na­u­če­ní se všech zna­los­tí naráz.[/ref].

Exis­tu­jí tři zá­klad­ní do­pro­vod­né tva­ry, kte­ré se da­jí v hud­bě použít[ref]A sa­mo­zřej­mě hro­ma­dy ne těch hlav­ních :-)[/​ref]:

• tó­ni­ka
• do­mi­nan­ta
• sub­do­mi­nan­ta

Co to je? Tó­ni­ku chá­pe­me ja­ko „hlav­ní“ akord, hlav­ní tón. V pří­pa­dě C-dur je to te­dy tón C. Do­mi­nan­ta je o 5 stup­ňů vý­še (ne­bo o 4 ní­že), v na­šem pří­pa­dě te­dy G. No a sub­do­mi­nan­ta je o 1 stu­peň ní­že opro­ti do­mi­nan­tě, te­dy v na­šem pířpa­dě F. Udě­lej­me ny­ní ta­ko­vý „ma­lý trik“ a zkus­me na mís­ta, kde se nám tó­ny pří­liš ne­za­da­jí, dát do­mi­nan­tu, te­dy tón G. A uvi­dí­me, co se stane:[ref]Ano, vím co se sta­ne, ale to pře­kva­pe­ní je pros­tě su­per :-)[/​ref]

Vý­sled­nou „kom­pi­la­ci“ si mů­že­te pře­hrát ja­ko 003: Ov­čá­ci s ba­sou a do­mi­nan­tou. To už tak hroz­ně ne­zní, n’est pas? 😉

Po­řád to si­ce ne­ní sym­fo­nie, ale už to ne­ní vy­lo­že­ně ne­pří­jem­né, co se zvu­ku týče.

Ní­že uve­du ma­lou sklad­bič­ku a zkus­te do příš­tě vy­mys­let, ja­ký do­pro­vod (tó­ni­ka, do­mi­nan­ta, sub­do­mi­nan­ta) bys­te k ní da­li. Se sub­do­mi­nan­tou jsme si ješ­tě ne­hrá­li, to však ne­zna­me­ná, že to ne­mů­že­te zku­sit. Sklad­bič­ka bu­de za­se v C-dur, ať je to jed­no­duš­ší, tak­že si zkus­te jen pro­mys­let, kam bys­te co da­li. Hu­deb­ně si mů­že­te sklad­bič­ku pře­hrát ja­ko 004: Zkus­te do­pl­nit do­pro­vod­né tóny.

V příš­tím dí­le bu­de­me po­kra­čo­vat v har­mo­nii a bu­de­me pro­cvi­čo­vat doprovody.