Vě­nuj­me se ny­ní zá­klad­ním ob­ra­tům akor­dů. Po­kud bu­de­me hrát ně­ja­ký akord, bu­du uka­zo­vat vše na zá­klad­ním „c dur“ akor­du, pla­tí však vše pro všech­ny (i mollo­vé) akordy.

Zá­klad­ní tvar, tak­zva­ný kvin­ta­kord, je akord, je­hož ná­zvo­tvor­ný a har­mo­ni­e­tvor­ný tón le­ží ve­spod. U akor­du c dur se te­dy jed­ná o kom­bi­na­ci C‑E-​G, kde C je do­le. Ta­ko­vý kvin­ta­kord vy­pa­dá např. takto:

[pdf-​embedder url=„http://klavir.klusik.cz/wp-content/uploads/2015/10/Kvintakordy.pdf“]

Kvin­ta­kord ta­ko­vé­mu akor­du ří­ká­me pro­to, že je ši­ro­ký jed­nu kvin­tu, te­dy od C do G, od D do A apod. Ob­rat akor­du zís­ká­me tak, že do­slo­va ob­rá­tí­me spod­ní tón akor­du a dá­me ho o ok­tá­vu vý­še. U zmí­ně­né­ho C du­ru te­dy bu­de akord od­spo­da vy­pa­dat ja­ko E‑G-​C. Ta­ko­vé­mu akor­du ří­ká­me sexta­kord, pro­to­že je ši­ro­ký jed­nu sex­tu, ji­nak též ří­ká­me 1. obrat.

Dal­ší, te­dy 2. ob­rat akor­du zís­ká­me tak, že stej­ným způ­so­bem, ja­ko jsme tvo­ři­li ten prv­ní, ob­rá­tí­me nejní­že zně­jí­cí tón 1. ob­ra­tu a dá­me ho o ok­tá­vu vý­še, te­dy u C dur to bu­de od­spo­du G‑C-​E. Ta­ko­vé­mu akor­du ří­ká­me kvart­sexta­kord, pro­to­že je si­ce ši­ro­ký jed­nu sex­tu, ale prv­ní in­ter­val je kvar­ta, čímž se od­li­šu­je od sexta­kor­du, kde je prv­ním in­ter­va­lem ma­lá či vel­ká ter­cie (pod­le to­ho, jest­li je to dur či moll).

[pdf-​embedder url=„http://klavir.klusik.cz/wp-content/uploads/2015/10/Obraty_akordů.pdf“]

Všech­ny mož­né ob­ra­ty těch­to zá­klad­ních akor­dů se tvo­ří na­pros­to stej­ným způ­so­bem. Proč se však ob­ra­ty akor­dů po­u­ží­va­jí? Ob­ra­ty ma­jí zvu­ko­vě téměř stej­nou vlast­nost, ja­ko akord v kvin­ta­kor­du. Ale prá­vě, že ne zce­la. Zkus­te si schvál­ně za­hrát v hlub­ších po­lo­hách tře­ba C dur v kvin­ta­kor­du a sexta­kor­du. Si­ce zní stej­ně, ale to, že zá­klad­ní tón u sexta­kor­du ne­ní C, ale E, troš­ku ob­mě­ní vý­raz ta­ko­vé­ho akor­du. Při do­pro­vo­du pís­ně tak mů­že­me po­u­žít vlast­ně li­bo­vol­ný ob­rat, ale lehce tím změ­ní­me ne har­mo­nii, ale vy­zně­ní písně.

Po­u­ži­tí těch­to akor­do­vých ob­ra­tů je po­měr­ně „ci­to­vou zá­le­ži­tos­tí“, pros­tě pra­xí po­zná­te, kte­rý akord v ja­kém ob­ra­tu má ja­ký vý­raz a při do­pro­vo­du jste ho tak schop­ni správ­ně (či nej­lé­pe, jak chce­te) dosadit.

Dal­ším dů­vo­dem po­u­ži­tí je prak­tič­nost – po­kud např. do­pro­vá­zí­me ně­ja­kou pí­seň, kde stří­dá­me C dur a G dur, do­slo­va bychom se „ulé­ta­li“ le­vou ru­kou při stří­dá­ní těch­to har­mo­nií. Mů­že­me však po­u­žít C dur v kvin­ta­kor­du a G dur v sexta­kor­du a už ni­kam ne­mu­sí­me „lé­tat“, ru­ka zů­stá­vá prak­tic­ky na stej­ném mís­tě, jen se vy­mě­ní troš­ku tóny.