Harmonie
Harmonie označuje obecně nějaký soulad či souznění. V hudební teorii se jedná jednoduše o nauku zkoumající souvislosti mezi jednotlivými tóny a vlivu takových souvislostí na psychiku posluchače, což není nic jiného než zobecnění tzv. psychoakustického modelu, který zkoumá vliv hudby obecně na psychiku a reakce daného jedince.
Tóniny
Tónina je soustava tónů, které daná skladba přísluší. Např. C dur, D dur, E dur, F moll atd. Tyto tóny jsou všechny vybrány ze stupnice. Říkáme, že skladba je v tónině G dur a ne ve stupnici Cis moll.
Mody
Chtěl bych se chvilku věnovat alespoň základnímu přehledu modů. Nemusím tady o vylepšeních do Skyrimu nebo do Fallouta, ale o starých církevních modech, které v určité podobě přetrvaly i do dnešní (tzv. moderní) hudby.
Pojetí modů pochází více-méně ze starověkého Řecka, kde různí matematici/filosofové/hudebníci (vše často v jedné osobě) zkoumali různé hudební zákonitosti a často, byť i třeba náhodou, narazili na nějakou zajímavou spojitost či vlastnost. Hudební teorie, čistá matematika a filosofie často jdou ruku v ruce, takže není vůbec s podivem, že se často všem těmto tématům věnoval pouze jediný člověk. Dnes na tyto pojmy pohlížíme poměrně diskrétně, odděleně, nemyslím si však, že je to tak správně.
Každopádně zpět k modům; tento výraz je poněkud „nový“, dříve Řekové hovořili především o systémech, tonalitě a harmonii. „Modus“ tyto tři věci tak nějak slučuje. Jakým způsobem přesně je dost nad rámec tohoto článku, nicméně původní řecké mody byly pojmenovány prakticky po řeckých místech a lokacích (Phrygia, Lydia, Dorian, Locris, …) a jejich názvy se dochovaly prakticky dodnes.
Postupným přenosem těchto znalostí do „severně západního“ světa, tedy především i do již středověkých krajin, Říma a dalších míst, dochází pak k dalšímu studiu těchto modů na základě právě různých harmonií (toho, jak tóny fungují mezi sebou) a zpěvných písní, které byly sloučeny právě podle modů, do kterých zapadaly (tzv. tonář).
Postupem času se množství základních církevních modů ustabilizoval právě na sedmi, ruku v ruce s tím šel samozřejmě vývoj tónin jako takových (ne vždy se používaly diatonické stupnice, ale třeba pentatonické atp.), ale můžeme tvrdit, že během 14. století už byly mody prakticky usazeny do podoby, v jaké je známe i dnes (a vycházíme z nich takto).
Nyní však trochu prakticky
Podívejme se kupříkladu na standardní, klasickou, tak jak známe, stupnici C dur, tedy řadu tónů v tónině C dur. Začneme na „c1“ a postupně projedeme všechny tóny, až do „c2“, který už není součástí původní stupnice, ale začátkem stupnice další (od c2). Stupnice má (diatonická) 7 tónů, CDEFGAH.
Pokud zahrajeme stupnici C dur tímto způsobem, dostaneme tzv. Ionský modus, tedy durová klasická stupnice je vlastně ionským modem (ono je to spíše opačně, ale raději budeme postupovat od toho, co už známe).
Určitě znáte alespoň jeden další modus – tzn. jakým dalším způsobem zahrát všechny bílé tóny tak, aby to byla nějaká stupnice či tónina? Ano, A moll – tedy AHCDEFG. Tomuto modu říkáme Aiolský modus a pokud hrajete klasické mollové stupnice, určitě jste s aiolským modem obeznámeni až až.
Zcela intuitivně tedy doufám chápete, jak vytvořit další mody – tedy zahrajem „všechny bílé“ od jiného tónu než C (či A). Začneme-li hrát řadu tónů, která začne na „D“, dostaneme takovou „skoro molovou“ tóninu D moll, akorát jen skoro. Tomuto modu říkáme Dórský mód. Oproti mollové stupnici tedy trošku jinak zní na 6. stupni, kde bychom v D mollu očekávali právě B.
Postupujeme-li od E, dostaneme Frygický (Phrygian) mód, který opět zní tak trochu jako molová stupnice, akorát druhý stupeň dělá trošku jiné vyznění.
Postupujeme-li od F, dostaneme Lydický modus, tedy takový zase „skoro durový“, až na tón ve 4. stupni.
Postupem od G dostaneme Mixolydický modus, tedy další „skorodurový“, který se od klasického duru liší pouze na posledním stupni (tedy sedmém).
Od A dostaneme, jak již víme, Aiolský modus, jedná se doopravdy o klasickou mollovou stupnici, říká se jí také „přirozený moll“.
No a nakonec od H dostaneme Lokrycký modus, (locrian), který prostě „zní hrozně divně“ a je jediným modem, kde „kvinta“ není tonálně od 1. do 5. stupně, je zákaldem pro pochopení zkrácených „dimových“ akordů a jejich řady.
Co to tedy ale ten modus vlastně je?
Zatím se tady tím slovem vlastně pořád pouze oháním, ale nevysvětlil jsem pořádně, co to vlastně je. Zjednodušeně se jedná o systém řazení celých a půltónových kroků. Každý modus má nějaký specifický (vycházející z toho, co jsem popsal výše – tedy pokud chcete odvodit např. dórský mod pro A, půjdete půltóny a tóny stejně, jako byste jeli všechny bílé od „D“). Zde pro přehlednost ještě uvádím přehlednou tabulku modů s půltóny:
[ultimatetables 5 /]
Nyní to zkusíme opět prakticky – zkusme třčeba vyrobit G dórský mód. Jaké budou tóny? Pojedeme podle tabulky půltónových kroků, najdeme si dórský modus a můžeme rovnou psát: G A B C D E F G. Doufám, že je princip jasný 🙂
Intervaly – základní přehled
V článku o intervalech na svém osobním webu (článek již neexistuje, bohužel) jsem je kdysi popsal do poměrně velké hloubky, ale myslím, že důležitý bude i takový „základní přístup“, např. pro lidi, kteří zatím s hudbou nemají tolik zkušeností. Méně matematiky, více praktičnosti 🙂
Základní znalosti
K naprosto zákaldním znalostem, abychom mohli pochopit intervaly, patří obeznámenost s pojmy půltón a celý tón. Zde přichází asi nejjednodušší definice, která může být – půltón je nejmenší vzdálenost, kterou na klavíru můžeme zahrát. Tedy jakékoliv dvě sousední klávesy (ať už jsou černé či bílé) jsou od sebe vzdáleny jeden půltón. No a celý tón – zcela nečekaně – bude 2× delší, tedy bude to vzdálenost 2 půltónů (protože 2× jedna polovina je rovno jedné).
Základní přehled intervalů
Určitě už jste někdy jejich názvy slyšeli, nyní si však uveďme základní tabulku intervalů, poté si je rozdělíme do různých skupin podle významu:
[ultimatetables 3 /]
Více intervalů
Věnujme se nyní pouze „bílým“ intervalům (i když u „černých“ to funguje stejně, jen to pro teď zjednodušme), tedy intervalům, které se nachází pouze na bílých klávesách klavíru. Vezměme si kupříkladu takovou tercii, tedy „třetí tón“.
Začneme-li na klávese „C“, tercie k ní je „E“. Od klávesy „E“ je tercie opět stejně „G“ a od „G“ zase „H“. Prostě „vynecháme jednu bílou“. Problém však nastane, budeme-li toto chtít aplikovat jako obecné pravidlo. Představme si třeba klasickou písničku, takové „ovčáky“. Ty jsou hrány (začátek) jako tóny C‑E-G, tedy dvě tercie nad sebou. Vypadá a zní to nějak takto:
Nyní však udělejme takový pokus, začneme hrát tu samou písničku (tedy 2 tercie nad sebou a tak dále), ale začneme od tónu „E“, tedy prvotní tóny budou E‑G-H:
Sami slyšíte, že „to není ono“, i když to v tom možná tak trochu poznáváte, rozhodně to zní „divně“. To máte rozhodně pravdu, zní to takto opravdu velmi zvláštně. A důvodem je, že popsané intervaly, i když jsme je použili naprosto stejně jako v originále, nejsou jediné intervaly, které máme; intervaly totiž můžeme rozdělit do několika skupin a musíme si dávat velký pozor, jak je rozdělíme.
Nejdříve věc popíšu slovně, poté uvedu opět krásnou přehlednou tabulku 🙂 Začněme tím nejjednodušším – dělením na akordy čisté, velké a malé.
Čisté intervaly máme hned čtyři: primu, kvartu, kvintu a oktávu. Tyto intervaly tedy nemají „velké“ či „malé“ varianty, jsou pouze čisté. Ostatní intervaly můžeme mít velké či malé, tedy konkrétně sekundu, tercii, sextu a septimu. Říkáme tedy, že máme např. „malou tercii“ nebo „velkou sextu“.
Co to však znamená, že je něco „velkého“ či „malého“? Nejlépe si toto ukázat přímo na klaviatuře kláves či klavíru. Podívejme se znovu, jak jsme hráli ovčáky, ony první dvě tercie, když jsme začínali od C – tedy C, E a G. Obě vzdálenosti jsou tercie – to bezpochyby, ale pokud se podíváme na vzdálenost C – E, všimneme si, že musíme přeskočit 3 klávesy, tedy postoupit na 4. půltón od klávesy C. Pokud se však podíváme na tercii od E do G, všimneme si, že klávesy přeskočíme pouze dvě, tedy skočíme na 3. půltón. Jak je toto možné?
Odpovědí budiž právě malé tercie a velké tercie. Velká tercie je tedy taková, která obsahuje „3 další tóny“, resp. vzdálenost je 4 půltónů. Malá je „o půltón užší“, tedy pouze 2 klávesy přeskočíme, čili skočíme na 3. půltón. Vidíme tedy, že ovčáci „od C“ obsahují nejdříve velkou tercii (přeskakujeme 3 tóny) a pak malou (přeskakujeme 2 tóny). Budeme-li ovčáky hrát od E, tak pokud další tón dáme G, vidíme, že nedodržujeme velké a malé intervaly – a tedy skladba zní „divně“. Abychom mohli od E hrát Ovčáky, musíme tedy dodržet stejně intervaly od E, jako jsme je měli od C. Tedy bude to vypadat nějak takto:
Rozšířená tabulka intervalů tedy bude vypadat takto:
[ultimatetables 4 /]
Stručně jsem o intervalech mluvil i v následujícím videu:
https://www.youtube.com/watch?v=qkbZC-KP-uI&feature=youtu.be
Transpozice skladby
S Ovčáky přenesenými do „E“ jsme tak nakousli jedno velké téma, které s intervaly zákonitě souvisí – transpozice, nebo-li přenesení. Podobným způsobem tedy můžeme transponovat naprosto cokoliv, a to odkudkoliv. Začněme však něčím velmi jednoduchým; např. obyčenjou písničkou typu „Ovčáci“, které napíši rovnou ve variantě s levou rukou, abychom si ukázali i transpozici doprovodu (samozřejmě nelze transponovat pouze melodii či pouze doprovod, to bychom dostali dost neharmonickou věc):[pdf-embedder url=„http://klavir.klusik.cz/wp-content/uploads/2015/11/Ovčáci_k_transpozici.pdf“]
Všimněme si nyní, je skladba postavená. Využijme k tomu rozšířenou tabulku intervalů, kterou jsem uváděl výše. K transpozici můžeme využít dvou různých základních přístupů (je jich více, ale tyto dva uvedu jako naprosto základní), které jsou rovnocenné, ale každému vyhovuje nějaký přístup.
Transpozice přes tóninu či stupnici
Jedná se o velmi jednoduchou transpozici, kde danou skladbu „dešifruji“ na zákaldě toho, v jaké tónině původně je a prostě ji zahraji v tónině jiné. K tomu, abych toto mohl krásně provést, ale potřebuji znát dané tóniny, jejich vlastnosti a nejlépe třeba jak zahrát stupnici. Vědět, že třeba pokud hraji zmíněné Ovčáky a transponoval bych je to D Dur, je potřeba poznat, že původně je napsáno v C dur. Je třeba vědět, jaké předznamenání má D dur, který stupeň je který, např. že 4. stupeň v D dur je „G“ a tak podobně. Poté můžeme vlastně „rovnou“ hrát v dané (nové tónině) to, co bychom jinak hrál v tónině původní.
Osobně preferuji tento způsob, přijde mi rychlejší, nicméně pro složitější skladby umí být dost zmatený. Pro jednoduché písničky je však ale naprosto vyhovující.
Transpozice přes intervaly
Oproti předešlému způsobu je tento způsob naprosto obecný, ale je zase potřebná naprostá znalost intervalů, jejich záměn a toho, jak přesně fungují. Pokud však máte toto v malíku, jedná se o naprosto bezva metodu, která je naprosto univerzální, nemusíte znát předznamenání výsledné tóniny a tak podobně. Detailněji si ji tedy teď přibližme.
Přímo na „živém“ příkladu ukážeme relativní metodu – v příkladu zmíněných Ovčáků, přímo v prvním taktě, nejdříve pouze horní řádku (pravou ruku, melodii). Vidíme, že máme za sebou tóny „C“, pak „E“ a pak „G“. Jaké to tedy jsou intervaly? Rovnou vám prozradím, že to je velká tercie následovaná malou tercií. To samé musíme tedy udělat i v cílové tónině, tedy pokud bychom přepisovali třeba do fis dur, nejprve velká tercie, tedy fis-ais, poté malá, tedy ais-cis. A máme melodickou linku v prvním taktu hotovou.
Druhým přístupem (který preferuji) je metoda absolutní, což je metoda, kdy neporovnávám intervaly mezi sebou, ale vždy od základního tónu. Tedy opět v uvedeném příkladě, tóny „C“, „E“ a „G“ mohu vnímat jako „čistou primu“, „velkou tercii“ a „čistou kvintu“ od „C“ (původní tónina). To mohu aplikovat třeba do výsledného H dur, tedy od H je čistá prima H, od H je velká tercie Dis a od H je čistá kvinta Fis.
Jak vidíte, obě tyto metody mohou být pro jednoduchou lidovou píseň poměrně moc velkým kladivem, nicméně pokud bychom takto transponovali např. nějakou složitější skladbu, měli bychom méně problémů než při použití první metody se stupnicemi. Proč? Pokud hrajete lidovku, je prakticky „celá“ např. v C dur, D dur a tak podobně. Vážnou skladbu, pokud byste takto rozebrali na jednotlivé tóniny, nikdy spolehlivě nerozpoznáte – můžete mít např. D moll, ale hned v prvním taktu tam místo „B“ budete mít „H“ a tak podobně. Tedy museli byste znát i všechny mody, které se využívaly. A to je (alespoň mi to přijde v tomto stádiu) zbytečné. Na mody se samozřejmě podíváme později v pokročilých lekcích, zde to však není opravdu potřeba.
Výsledek transpozice
Jak by tedy vypadala uvedená písnička transponovaná kupříkladu do Fis dur? Využiji s výhodou první metody – vím, že Fis dur má 6 křížků a vím, jaké tóny obsahuje, tedy jednoduše (výsledek by byl naprosto stejný i v případě použití druhé metody, jen pro pořádek opakuji, jak jsem k výsledku došel):
[pdf-embedder url=„http://klavir.klusik.cz/wp-content/uploads/2015/11/Ovčáci_po_transpozici_do_Fis_dur.pdf“]
Pro zatím se tedy s intervaly a transpozicemi rozloučíme, ale určitě se k nim ještě někdy vrátíme.
Obraty akordů
Věnujme se nyní základním obratům akordů. Pokud budeme hrát nějaký akord, budu ukazovat vše na základním „c dur“ akordu, platí však vše pro všechny (i mollové) akordy.
Základní tvar, takzvaný kvintakord, je akord, jehož názvotvorný a harmonietvorný tón leží vespod. U akordu c dur se tedy jedná o kombinaci C‑E-G, kde C je dole. Takový kvintakord vypadá např. takto:
[pdf-embedder url=„http://klavir.klusik.cz/wp-content/uploads/2015/10/Kvintakordy.pdf“]
Kvintakord takovému akordu říkáme proto, že je široký jednu kvintu, tedy od C do G, od D do A apod. Obrat akordu získáme tak, že doslova obrátíme spodní tón akordu a dáme ho o oktávu výše. U zmíněného C duru tedy bude akord odspoda vypadat jako E‑G-C. Takovému akordu říkáme sextakord, protože je široký jednu sextu, jinak též říkáme 1. obrat.
Další, tedy 2. obrat akordu získáme tak, že stejným způsobem, jako jsme tvořili ten první, obrátíme nejníže znějící tón 1. obratu a dáme ho o oktávu výše, tedy u C dur to bude odspodu G‑C-E. Takovému akordu říkáme kvartsextakord, protože je sice široký jednu sextu, ale první interval je kvarta, čímž se odlišuje od sextakordu, kde je prvním intervalem malá či velká tercie (podle toho, jestli je to dur či moll).
[pdf-embedder url=„http://klavir.klusik.cz/wp-content/uploads/2015/10/Obraty_akordů.pdf“]
Všechny možné obraty těchto základních akordů se tvoří naprosto stejným způsobem. Proč se však obraty akordů používají? Obraty mají zvukově téměř stejnou vlastnost, jako akord v kvintakordu. Ale právě, že ne zcela. Zkuste si schválně zahrát v hlubších polohách třeba C dur v kvintakordu a sextakordu. Sice zní stejně, ale to, že základní tón u sextakordu není C, ale E, trošku obmění výraz takového akordu. Při doprovodu písně tak můžeme použít vlastně libovolný obrat, ale lehce tím změníme ne harmonii, ale vyznění písně.
Použití těchto akordových obratů je poměrně „citovou záležitostí“, prostě praxí poznáte, který akord v jakém obratu má jaký výraz a při doprovodu jste ho tak schopni správně (či nejlépe, jak chcete) dosadit.
Dalším důvodem použití je praktičnost – pokud např. doprovázíme nějakou píseň, kde střídáme C dur a G dur, doslova bychom se „ulétali“ levou rukou při střídání těchto harmonií. Můžeme však použít C dur v kvintakordu a G dur v sextakordu a už nikam nemusíme „létat“, ruka zůstává prakticky na stejném místě, jen se vymění trošku tóny.
Křížky a béčka
Křížky a béčka patří mezi tzv. posuvky, tedy symboly s funkcí posunutí daného tónu. Jednoduché pravidlo – křížek daný tón zvyšuje, béčko snižuje. Např. z F udělá křížek Fis, píšeme #F nebo Fis. Jak vidíme, přidali jsme koncovku „-is“, kterou přidáme ke každému tónu, zvýšíme-li ho (Ais, Eis, Fis, Cis, Dis, Gis). Podobně to platí i pro béčka, kde však tón snižujeme a přidáváme koncovku „-es“, nicméně zde platí jazykové výjimky. Tóny jsou tedy Ces, Des, Es, Fes, Ges, As, B (ano H snížené je B).
Pro klavír funguje tzv. enharmonická záměna, což je věc, při které můžeme jeden tón zahrát jako třeba Des a současně jako Cis – na klavíru je to tótéž, pro ostatní nástroje však tak platit nemusí. Protože se však věnujeme klavíru, budeme to tak brát. Pokud by se mělo jednat o nějaké výjimky z tohoto pravidla, vždy upozorním.
Durová stupnice
Důležité je si zapamatovat, že půltóny se nachází mezi 3. a 4. stupněm, dále pak mezi 7. a 8. Podle toho jsme schopni poskládat všechny stupnice, i když si zrovna nepamatujeme předznamenání.
Půltón je vzdálenost taková, že se (zjednodušeně) mezi takovými tóny nenachází žádný jiný tón – např. C a #C, nebo D a #D. Poté E a F a samozřejmě H a C (tam též není žádný „mezitón“). Podle tohoto klíče jsme schopni vygenerovat libovonou durovou stupnici od libovolného tónu.
Rodiče, cvičte se svými dětmi správně :-)
Směřuje na mě mnoho dotazů od rodičů, kteří by chtěli dítěti nějak pomoci s cvičením, ale sami nemají hudební vzdělání a vůbec netuší, jestli jim vůbec jsou schopni pomoci. Spoiler alert – ano, rodiče jsou velmi schopni dětem pomoci, ale nejdříve musí někdo pomoci rodičům, aby si uvědomili, jak pomoc dále delegovat. Níže jsem sepsal několik hlavních bodů, kterých by se rodičě měli držet, pokud se se svými dětmi chtějí podílet na radosti s nově objevených akordů a skladeb, z nově objeveného velkého koníčku, tedy hry na klavír.
- Necvičte s dětmi každý den, já chápu, že jste dospělí, přistupujete k tomu zodpovědně a kdybyste vy byli v hudebce, třeba byste každý den cvičili. Žel, nejste, vaše děti jsou 🙂 Hra na klavír, ač to tak nemusí vypadat, je poměrně intelektuálně náročná činnost, která po chvilce i největší vytrvalce omrzí. Nenechte tedy své dítě vyhořet, věnujte se mu třeba 2× týdně, ale především ho nechte hrát samotné – samozřejmě pokud vaši pomoc nevyžaduje. Pak je ale zase dobré se zamyslet, jestli je žádoucí, aby si dítko zvykalo na vaši přítomnost při každé aktivitě; samostatnost a soukromí jsou při cvičení velmi důležité aspekty.
- Dítě není stroj na písničky, nečekejte od něho, že do něho „vložíte požadavek“ na písničku a dítě ho bezeslova splní. Cílem hry na klavír pro nejmenší totiž ani není tolik „splnění nějakého úkolu“ – ve své podstatě pokud je např. cílem, že se máte naučit noty od „C“ do „G“ a naučíte se jen první tři, je to jedno. Důležité je, že dítě bude chtít zítra znovu. A pak znovu. A bude zkoušet, hrát si. Celé je to o hře, klavír kombinuje pohybovou a hudební výchovu a děti si prostě rády hrají, nechte je. V momentě, co vycítí, že klavír je „další škola“, tedy to, na co se musí připravovat, aniž by chtěly, k nástroji nastartuje averze a už to tak hladce nepůjde. Využijte toho tedy, dokud to je.
- Neptejte se na věci, na které vlastně nechcete odpovědět. Jednoduše – lépe je říci dítěti „a teď to zkus sám“, „zahraj to odsud“ a podobně, než „chceš to zkusit sám?“ nebo „nechceš to ještě jednou zahrát odsud?“ Pokud dáte dítěti možnost se „legálně vyvlíknout“ z nějaké šlamastiky, využijí toho 😉 A pokud v takovém případě řeknou „ne“, nemůžete se na ně zlobit, možnost jste jim dali 🙂 Nedávejte proto možnosti, dávetje úkoly.
- Dávejte splnitelné úkoly. To je velmi důležité – raději dávejte hromadu malých úkolů, u kterých dítě uvidí postup (progres) ihned a takové úkoly, u kterých jste si skoro jisti, že je dítě zvládne. Nic nedemotivuje šestiletého kluka více, než když se celý den moří se skladbou, aby zjistil, že to dělá špatně.
- „Zkraťte to“. Je mi to jasné, chcete se vypovídat, předvést, co všechno víte – to je krásné, ale po 2 minutách už bude dítě koukat z okna a počítat listy na stromě 🙂 Naučte se mluvit v krátkých větách, několik slov stačí. Navenek pak budete i vypadat, že víte, o čem mluvíte, jste konstruktivní a přitom je to celé k věci. A to dítě ocení více než přednášku o barvě dřeva klavíru.
- „Hýbejte se“. Občas je nějaký výklad nutný, ale než sedět na židličce a poslouchat názvy not, dítě spíše ocení, že se zvednete a budete třeba dělat dřepy a zkoušet, kolik not budete schopni vyjmenovat, než uděláte dřep s výskokem 😉 Sezení prostě děti nebaví, tak neseďte 😉
- Mějte pevné nervy, opakujte. I když vám dítě odkýve, že tomu rozumí – a často je to věrohodné, opravdu tomu rozumí, zítra už to vědět nemusí. Vysvětlíte znovu, bude vědět a umět, ale pozítří zase nic. Takže hlavně „klídek“ a vysvětlujte, třeba i 10×. Nenechte na sobě znát, že vám to leze krkem, buďte nad věcí.
Věřím, že vám tento bodový seznam alespoň trošku pomůže, buďte se svým dítětem, ocení to – a třeba se i něčemu zajímavému přiučíte, začnete sami chodit na hodiny klavíru a budete pak hrát spolu 😉
5. Melodie a doprovod
V dnešním díle se budeme trochu více věnovat melodiím a jejich doprovodům. Téma samozřejmě jen nakousneme, budeme se trochu věnovat harmonii a ukousneme zase kousek z hudební teorie.
Co je to vlastně melodie? Intuitivně samozřejmě asi nějak tušíme, ale řekněme, že jde o nějakou soustavu (řadu) tónů, která má vyjadřovat nějakou myšlenku či téma skladby. Když vám řeknu třeba představte si písničku Ovčáci čtveráci[ref]Já už tu písničku tak nesnáším, ale ona je tak vděčný studijní materiál – a navíc bohatě rozšířený…[/ref], určitě si představíte takové to typické „táá táá táááá“. A to přesně je melodie[ref]I když v uvozovkách je spíš napsaný rytmus, ale jak vidíte, lidská představivost nezná mezí :-)[/ref].
Vezměme si prostě takové ty typické „ovčáky“:
Tak nějak intuitivně cítíme, že tomu něco chybí – a ano, chybí tomu nějaký doprovod. Ale jaký doprovod zvolit? Samozřejmě není možné jen tak náhodně vybrat tóny a přimíchat je k tomu. Možná by to znělo zajímavě, ale s velkou pravděpodobností bychom vytvořili akorát soustavu pazvuků.
Tomu abychom se vyhnuli, potřebujeme proniknout do znalostí harmonie. Co to vlastně je? Obecně se jedná o systém souladu zvuků tak, abychom to považovali za příjemné. Kde se takové „příjmeno“ však vezme?
Historicky vzato, jsme na takovou hudbu prostě zvyklí. Od mala vlastně slýcháváme především hudbu evropského typu (což rozhodně Ovčáci jsou), takže jsme zvyklí na určité hudební postupy a zvukové intervaly – a ty nám jsou pak i příjemné.
Abychom tedy vytvořili takový nějaký vhodný doprovod pro takovou skladbu, musíme především vědět, v jaké tónině se hraje. A co je to tónina? Tóninou označujeme vlastnost skladby, která se nachází hraná v nějaké „stupnici“. Např. máme stupnici C-dur, které obsahuje tóny C, D, E … B (H). Pokud zahrajeme takové jednoduché skladbičky jako Ovčáky, všechyn tóny, které jsme použili patří do stupnice C-dur, proto říkáme, že skladba je v tónině C-dur. Snad jsem to pro vás moc nezamotal 😉
Zaexperimentujme proto[ref]Já samozřejmě vím, jak to dopadne, ale proč si s hudbou nehrát, od toho je to zábava, že…[/ref] a zkusme (protože jsme si řekli, že taková skladba je v C‑dur) přidat jako doprovod tón C. Co vznikne?
Jak to zní si můžete přehrát v souboru 002: Ovčáci s basou. Není to špatně, ale tak nějak cítíme, že to pořád není ono. Hlavně v určitých místech cítíme, že to „trošku dře“ a je z toho cítit takové napětí, že tam prostě něco nesedí. To je tím, že jsme se přiblížili k disharmonii, neboli stavu, kdy skladba obsahuje nějaký divný souzvuk tónů, který se může jevit jako nepříjemný. To, čeho jsme zde docílili není až tak úplně disharmonie, ale jen jsme se k ní trošku přiblížili.
Musíme to tedy nějak opravit. Jenže jak? Na to má právě odpověď harmonie[ref]Echt hudebníci doufám omluví, že věci záměrně zjednodušuji, ale jde mi především o rychlejší pochopení principu, než naučení se všech znalostí naráz.[/ref].
Existují tři základní doprovodné tvary, které se dají v hudbě použít[ref]A samozřejmě hromady ne těch hlavních :-)[/ref]:
- tónika
- dominanta
- subdominanta
Co to je? Tóniku chápeme jako „hlavní“ akord, hlavní tón. V případě C-dur je to tedy tón C. Dominanta je o 5 stupňů výše (nebo o 4 níže), v našem případě tedy G. No a subdominanta je o 1 stupeň níže oproti dominantě, tedy v našem pířpadě F. Udělejme nyní takový „malý trik“ a zkusme na místa, kde se nám tóny příliš nezadají, dát dominantu, tedy tón G. A uvidíme, co se stane:[ref]Ano, vím co se stane, ale to překvapení je prostě super :-)[/ref]
Výslednou „kompilaci“ si můžete přehrát jako 003: Ovčáci s basou a dominantou. To už tak hrozně nezní, n’est pas? 😉
Pořád to sice není symfonie, ale už to není vyloženě nepříjemné, co se zvuku týče.
Níže uvedu malou skladbičku a zkuste do příště vymyslet, jaký doprovod (tónika, dominanta, subdominanta) byste k ní dali. Se subdominantou jsme si ještě nehráli, to však neznamená, že to nemůžete zkusit. Skladbička bude zase v C-dur, ať je to jednodušší, takže si zkuste jen promyslet, kam byste co dali. Hudebně si můžete skladbičku přehrát jako 004: Zkuste doplnit doprovodné tóny.
V příštím díle budeme pokračovat v harmonii a budeme procvičovat doprovody.