V dnešním prvním díle se budeme věnovat základním stavebním kamenům hudby – tónům a jejich zápisu. Nejdříve je však nutno definovat, co je to vlastně tón a jak ho poznáme.
Co je to tedy vlastně ten tón? Intuitivně tak nějak tušíme, že je to „element hudby“, asi jako „písmeno“ pro text. A nejsme daleko od pravdy, opravdu se jedná o základní stavební kámen hudby a melodie. Ale co to je ten tón? Nyní trošku fyziky.
Co je zvuk doufám všichni víme – prostorem[ref]např. atmosférou[/ref] postupné vlvnění, které má vlastnosti jako frekvence[ref]Frekvencí rozumíme „kmitočet“.[/ref] a amplitudu[ref]Amplitudou rozumíme rozsah tlaků, vlastně maximální změnu tlaku Δp.[/ref]. Zvuky, které denně slýcháme jsou však složeny téměř bez výhrady z nekonečně mnoha různých dílčích složek. Poslechněme si třeba nastartovaný motor automobilu – slyšíme v něm hluboké tóny, ale současně uslyšíme i různá vysoká „pištění“. Pokud by se nám nějakým způsobem podařilo rozkouskovat takový zvuk na jednotlivé frekvenční elementy, dostaneme histogram[ref]graf znázorňující četnost přes nějakou vlastnost, např. ve třídě je 15 kluků a 13 holek znamená, že vytvoříme dva sloupečky, jeden o délce 15 jednotek a druhý o délce 13 jednotek.[/ref], který v závislosti na frekvenci vlastně řekne „kolik kterého“ zvuku ve zvuku motoru je. Samozřejmě na to existují různé metody, ty však nejsou předmětem tohoto článku[ref]Pro více informací doporučuji vyhledat informace o Fourierově transformaci.[/ref]. Množství frekvencí ve zvucích můžeme velmi jednoduše měřit a vznikají pak různé ekvalizéry, které vídáme třeba u přehrávačů hudby.
Nyní si představme, že z takového zvuku „vytáhneme“ pouze jednu frekvenci. První, čeho si všimneme, že už to nebude „zvuk motoru“, ale bude to „prostě nějak znít“. To je tím, že jsme vytvořili první „tón“. To však neznamená, že tón je zvuk o nějaké frekvenci. Ale už se tam blížíme. Pokud si totiž takový zvuk pustíme, uslyšíme, že je vlastně velmi „divný“ – zní tak nějak ošlikvě a vlastně nemá žádné příjemné vlastnosti. Abychom mohli o tónu říci, že je příjemný, potřebujeme smíchat více nežli pouze jednu dílčí frekvenci. Ale jak tóny smíchat, aby z toho opět nevznikl třeba zvuk motoru, ale pěkný tón, jaký vydávají například housle? To je naprosto základní otázka, kterouse budeme vlastně celý seriál snažit rozšifrovat.
Podíváte-li se do přílohy k souboru 001: Základní tón A, můžete si přehrát základní tón o frekvenci 440 Hz (tzv. komorní A). Kliknutím na název můžete přímo soubor stáhnout, nebude-li vám chtít přehrávátko přehrávat 😉
Vezměme si tento zvuk, zdvojásobme frekvenci a přehrajme si současně s původním zvukem. Uslyšíme, že se nám tón zdá nejen „vyšší“ než ten před tím, ale takový „širší“. Takových násobků můžeme (násobků vyšších i nižších frekvencí) slučovat kolik chceme a podle toho nám budou vznikat různé tóny. Říkáme, že jsme sloučili harminocké frekvence zvuku. A tento sloučený tón je právě ten tón, který nás bude zajímat. Výsledný tón si můžete pustit jako stopu 002. Samozřejmě tam naše práce nekončí, budeme-li tón tvoři pouze harmonickými frekvencemi, nikam moc se nedostaneme, je potřeba i dalších „fíglů“ – ale o těch až později.
Na to, že to takhle funguje, však lidé jako druh přicházeli velmi dlouho. Nejdříve totiž vůbec nebyli schopni vytvořit „generátor tónu“ takového, jako je v příloze 001 třeba. Pokročilejší nástroje vznikaly až během starověku v Mezopotámii a Egyptě, starověkém Řecku. Nejstarší notové zápisy byly nalezeny v oblasti dnešního Iráku, tehdy Sumeru, kdy na hliněné tabulky zapisovali tvůrci různé melodie. Taková hudba by se nám asi dnes nelíbila, používali samozřejmě naprosto jiná pravidla, než se používají dnes v moderní „západní“ hudbě. Hudba tak, jak ji známe dnes (a vlastně z období novověku obecně) se vyvíjela i s četnými slepými uličkami a nebylo to rozhodně tak, že bylo všechno hned jasné.
Dnešní notové zápisy jsou prakticky unifikované a po celém světě čitelné. Základem notového zápisu denška je tzv. notová osnova, v angličtině staff[ref]neplést se stuff! :-D[/ref].
Jak vidíme, má 5 základních čar[ref]Proč základních? Protože pak ještě existují čáry pomocné, o tom ale dále.[/ref]. Jak si logicky domyslíme, mezi čarami jsou mezery, které jsou logicky čtyři. Každé lince a mezeře odpovídá právě jedna nota, jedna výška tónu.
Názvy tónů:
Pokud vezmeme tóny postupně odspoda, tzn. od spodní linky, tak přímo na ní se nachází nota E. V první mezeře se nachází nota F. 2. linka patří tónu G. Druhá mezera tónu A. Prostřední linka patří tónu B, v češtině pojmenovaný nelogicky H. V druhé mezeře zhora je tón C, pak na předposlední lince tón D, poslední mezera patří E a nakonec až nahoře tón F (ano, opět).
Jenže je tu takový malý problém. Stejně jako když budete číst třeba text v latince a pak v azbuce, tak může platit, že na jedné osnově může být v konkrétním „chlívečku“ i jiná nota. A jak to rozlišit?
Stejně jako když chceme číst text v latince, musíme mít „kódovací tabulku“ pro latinku a pro azbuku zase zvlášť, musíme vlastně nadefinovat, jakou kódovací tabulku tónu chceme použít. A samozřejmě se to nejmenuje takhle šíleně, ale poeticky „klíče“, v angličtině clef. Výše popsané noty platí tehdy a jen tehdy, je-li použit tzv. houslový klíč. Klíčů existuje celá řádka, tento nám však pro začátek postačí. Houslový klíč vypadá takto:
Též se mu říká G‑klíč, protože začíná (nebo končí) na notě, která odpovídá notě G. V notové osnově tedy leží tak, jak je na tomto obrázku:
Zde vidíte i tzv. pomocné linky a v dolní osnově vidíte druhý klíč – tzv. F‑klíč, nebo-li basový klíč. A jak vidíte, noty si vzájemně neodpovídají. Jak říkám, nám však bude pro začátek stačit klíč houslový.
Nyní bych se chtěl trošku zastavit u oné nelogičnosti českého názvosloví. Jak si můžete všimnout, tóny jsou hezky za sebou ve smyslu ABCDEFGABCDEFG… atd. Proto mi tam to české H příliš nesedí.
Noty
Noty jsou ty „veselé kuličky“, které vidíme v osnově. Jsou tvořeny vlastní notou (kulička) a nožičkou (tu výše nevidíte), která může směřovat nahoru či dolů. Některé noty nožičky nemají, má to speciální smysl – rytmický (o tom až příště).
Jak takovou notu nakreslit, abychom si při tom však neukroutili ruce? Dnes sice můžeme používat různé „softwéry“, ale občas je prostě potřeba noty napsat ručně. Doporučuji si alespoň jednou vyzkoušet nakreslit osnovu – vypadá to jednoduše, ale aby se linky nepřekrývaly (jsou dost blízko sebe) je někdy zajímavý úkol.
Notu kreslíme tak, že nakreslíme obrys noty – není to však „kolečko“, ale složenina z takových dvou půlobloučků, ve výsledku je to prostě takové „placaté kolečko“. Nakreslíme jednu a druhou „půlnotu“ a podle potřeby vybarvíme. Poté nakreslíme nožičku, zde se názory různí, já doporučuji kreslit odzhora k notě (pravé části) a délku alespoň tak, aby byla jako 4 notové linky. Od noty E tedy bude nožička k hornímu D. Od noty B (ta uprostřed) používáme nožičku směrem dolů – a to sice na levé polovině noty. Délka je stejná – takže zase 4 linky. Zde doporučuji též kreslit odzhora. Pokud si to chcete protrénovat, zkuste napsat všechny noty tak, jak vidíte na obrázku výše a dokreslete i nožičky.
Doufám tedy, že notová osnova a základní tóny jsou jasné, příště se budeme věnovat jednotlivým tónům a tak trochu rytmu.
Nelze komentovat, ale trackbaky a pingbacky budou použity a přidány.