Bě­hem ho­din jsem si vši­ml, že ob­čas se ně­kdy uká­že drob­ná ml­ha v po­cho­pe­ní to­ho, jak fun­gu­jí kříž­ky, béč­ka a od­ráž­ky, sou­hrn­ně te­dy po­suv­ky. Jak je z ná­zvu asi jas­né, po­suv­ka do­slo­va „po­sou­vá“ no­tu a je­jí tón ně­kam – pod­le to­ho, jest­li chce­me na­ho­ru či do­lů, vo­lí­me pak kří­žek či béč­ko. Dá­le exis­tu­jí ješ­tě dvoj­kříž­ky a dvoj­béč­ka, kte­rá po­sou­va­jí no­tu (zce­la lo­gic­ky) dva­krát; a opět buď na­ho­ru či do­lů, pod­le to­ho, ja­kou po­suv­ku z na­bíd­ky zvo­lí­me.

Jednotlivé posuvky

Ma­lý vý­čet to­ho, co kte­rá po­suv­ka dě­lá:

• Kří­žek po­sou­vá da­nou no­tu o půl tó­nu vý­še. Po­kud čte­me ta­ko­vou no­tu slo­vy, při­dá­vá­me kon­cov­ku ‑is, te­dy po­kud před no­tu „f“ dá­me kří­žek, vznik­ne nám „fis“. V an­g­lič­ti­ně to fun­gu­je stej­ně ja­ko se sym­bo­ly „do­la­ru“ u mě­ny – te­dy pí­še­me kří­žek před no­tu, ale čte­me ho až „za no­tou“, te­dy mís­to „sharp f“ čte­me „f sharp“, i když pí­še­me #F.
• Béč­ko po­sou­vá da­nou no­tu o půl tó­nu ní­že. Čteme-​li ta­ko­vou no­tu slov­ně, při­dá­vá­me kon­cov­ku ‑es, te­dy např. po­kud před no­tu „g“ dá­me béč­ko, čte­me „ges“. Pla­tí stej­ná pra­vi­dla ja­ko s kříž­ky pro čte­ní v an­g­lič­ti­ně, te­dy g s béč­kem bychom pře­čet­li ja­ko „g flat“.
• Dvoj­kří­žek po­sou­vá da­nou no­tu o dva půl­tó­ny vý­še a při­po­ju­je­me kon­cov­ku ‑isis. Te­dy s pří­kla­dem „f“ vznik­ne „fi­sis“. V an­g­lič­ti­ně se při­dá slo­víč­ko „double“, te­dy např. „f double sharp“.
• Dvoj­béč­ko po­sou­vá da­nou no­tu o dva půl­tó­ny ní­že a při­dá­vá­me kon­cov­ku ‑eses, te­dy např. „geses“. V an­g­lič­ti­ně opět slo­víč­kem double vy­já­d­ří­me např. „g double flat“.
• Od­ráž­ka je po­suv­ka, kte­rá ru­ší veš­ke­ré po­suv­ky, kte­ré by moh­ly zrov­na pla­tit. Co to však zna­me­ná „pla­tit“? O tom se do­čte­me dá­le.

Předznamenání

Před­zna­me­ná­ní je me­to­da, ja­kou jsme schop­ni de­kla­ro­vat glo­bál­ní změ­nu po­su­vek pro ce­lou sklad­bu či je­jí ně­ja­kou ob­last. Lid­sky ře­če­no, jed­ná se o „před­na­sta­ve­ní“ ně­kte­rých tó­nů, kte­ré vždy bu­de­me po­sou­vat. Po­kud hra­je­me např. v tó­ni­ně G dur, bu­de­me vždy po­tře­bo­vat na­hra­dit všech­na „f“ tó­nem „fis“. Po­kud bychom psa­li před kaž­dé „f“ kří­žek, za chvil­ku by se mohl ta­ko­vý no­to­vý text stát ne­či­tel­ným, pro­to se prá­vě po­u­ži­je před­zna­me­ná­ní. Ihned za klíč (ať už je ja­ký­ko­liv) de­kla­ru­je­me na tu lin­ku, kde le­ží „f“, kří­žek, čímž dá­me jas­ně na­je­vo, že na­hra­dí­me všech­na ná­sle­du­jí­cí „f“ tó­nem „fis“. Po­kud bychom ná­ho­dou zrov­na ně­kde po­tře­bo­va­li „f“ mís­to „fis“, po­u­ži­li bychom od­ráž­ku.

Před­zna­me­ná­ní pla­tí po ce­lou do­bu, do­kud ne­ní ře­če­no ji­nak (ne­změ­ní se před­zna­me­ná­ní), ane­bo do kon­ce sklad­by.

Platnost posuvek

Jak jsme si řek­li vý­še, před­zna­me­ná­ní pla­tí po ce­lou do­bu sklad­by, pří­pad­ně po­kud ne­ní ře­če­no změ­nou před­zna­me­ná­ní ji­nak. Ne tak však pro lo­kál­ní po­suv­ky.

Obec­ně pla­tí, že da­ná po­suv­ka pla­tí od mís­ta de­kla­ra­ce až ke kon­ci tak­tu. Máme-​li te­dy např. ta­ko­vý­to hu­deb­ní zá­pis:

Plat­nost kříž­ku v no­to­vém zá­pi­su

Vi­dí­me, že ihned v dru­hém tó­nu dá­me před „f“ kří­žek, bu­de­me te­dy hrát „fis“. Dá­le se v tak­tu opět ob­je­ví „f“, te­dy bu­de­me hrát i dal­ší „f“ ja­ko „fis“. Nicmé­ně pak kon­čí takt a za­čí­ná dru­hý, tam se na­chá­zí opět „f“ – nicmé­ně ten­to­krát zů­sta­ne „f“, plat­nost kříž­ku již vy­pr­še­la na kon­ci prv­ní­ho tak­tu.

Dal­ší za­jí­ma­vos­tí s plat­nos­tí lo­kál­ní po­su­vek je, že pla­tí pou­ze pro da­nou výš­ku tó­nu, opro­ti před­zna­me­ná­ní, kte­ré mě­ní veš­ke­ré tó­ny da­né­ho jmé­na a je jed­no, jest­li jsou vy­so­ké či níz­ké.

Zvláštní chování platnosti posuvek

Plat­nost do kon­ce tak­tu má však vý­jim­ku, když po­u­ži­je­me li­ga­tu­ru. Li­ga­tu­ra totiž pře­ná­ší da­ný kří­žek či béč­ko až do dal­ší­ho tak­tu, te­dy např. v tom­to zá­pi­se:

Změ­na plat­nos­ti po­suv­ky s li­ga­tu­rou.

Zde vi­dí­me, že li­ga­tu­rou vá­za­né „fis“ se mu­sí pře­táh­nout do dal­ší­ho tak­tu, te­dy jed­ná se po­řád o „fis“, i když je na za­čát­ku dru­hé­ho tak­tu za­psá­no ja­ko „f“. Nicmé­ně hned dal­ší tón je opět „f“, pro­to­že li­ga­tu­ra nám do­slo­va pře­táh­ne kří­žek pou­ze u jed­no­ho tó­nu, kte­rý tak­to vá­že. Sa­mo­zřej­mě – po­kud bychom mě­li li­ga­tu­rou po­spo­jo­va­né tře­ba 4 tak­ty ně­ja­kým ex­trém­ně dlou­hým tó­nem, např. u var­han v do­pro­vo­du, ten­to kří­žek se pře­ná­ší, do­kud li­ga­tu­ra tr­vá, te­dy klid­ně i ty­to 4 tak­ty. Ja­ké­ko­liv pře­ru­še­ní li­ga­tu­ry ale ten­to pře­nos za­sta­ví a mu­se­li bychom po­suv­ku zno­vu de­kla­ro­vat.

Závěrem

Dou­fám, že vám ten­to krát­ký pře­hle­do­vý text udě­lal ale­spoň troš­ku jas­no v tom, jak kte­ré vě­ci pla­tí 🙂 Ob­čas jsou ně­kte­ré vě­ci v hu­deb­ní te­o­rii po­měr­ně zma­te­né a je tře­ba si na ně chvil­ku zvy­kat. Pře­ji všem krás­ný den a hod­ně úspě­chů při stu­diu hu­deb­ní te­o­rie.