Chtěl bych se chvil­ku vě­no­vat ale­spoň zá­klad­ní­mu pře­hle­du mo­dů. Ne­mu­sím ta­dy o vy­lep­še­ních do Sky­ri­mu ne­bo do Fallou­ta, ale o sta­rých cír­kev­ních mo­dech, kte­ré v ur­či­té po­do­bě pře­tr­va­ly i do dneš­ní (tzv. mo­der­ní) hudby.

Py­tha­go­ras a te­o­rie čí­sel (Zdroj: http://​pro​mi​e​nie​.net/​i​m​a​g​e​s​/​m​p​h​/​a​l​b​u​m​_​a​r​t​/​p​y​t​h​a​g​o​r​e​a​n​-​t​h​e​o​r​y​-​o​f​-​n​u​m​b​e​r​.​jpg)

Po­je­tí mo­dů po­chá­zí více-​méně ze sta­ro­vě­ké­ho Řec­ka, kde růz­ní matematici/​filosofové/​hudebníci (vše čas­to v jed­né oso­bě) zkou­ma­li růz­né hu­deb­ní zá­ko­ni­tos­ti a čas­to, byť i tře­ba ná­ho­dou, na­ra­zi­li na ně­ja­kou za­jí­ma­vou spo­ji­tost či vlast­nost. Hu­deb­ní te­o­rie, čis­tá ma­te­ma­ti­ka a fi­lo­so­fie čas­to jdou ru­ku v ru­ce, tak­že ne­ní vů­bec s po­di­vem, že se čas­to všem těm­to té­ma­tům vě­no­val pou­ze je­di­ný člo­věk. Dnes na ty­to po­jmy po­hlí­ží­me po­měr­ně dis­krét­ně, od­dě­le­ně, ne­mys­lím si však, že je to tak správně.

Kaž­do­pád­ně zpět k mo­dům; ten­to vý­raz je po­ně­kud „no­vý“, dří­ve Ře­ko­vé ho­vo­ři­li pře­de­vším o sys­té­mech, to­na­li­tě a har­mo­nii. „Mo­dus“ ty­to tři vě­ci tak ně­jak slu­ču­je. Ja­kým způ­so­bem přes­ně je dost nad rá­mec to­ho­to člán­ku, nicmé­ně pů­vod­ní řec­ké mo­dy by­ly po­jme­no­vá­ny prak­tic­ky po řec­kých mís­tech a lo­ka­cích (Phry­gia, Ly­dia, Do­ri­an, Lo­cris, …) a je­jich ná­zvy se do­cho­va­ly prak­tic­ky dodnes.

Po­stup­ným pře­no­sem těch­to zna­los­tí do „se­ver­ně zá­pad­ní­ho“ svě­ta, te­dy pře­de­vším i do již stře­do­vě­kých kra­jin, Ří­ma a dal­ších míst, do­chá­zí pak k dal­ší­mu stu­diu těch­to mo­dů na zá­kla­dě prá­vě růz­ných har­mo­nií (to­ho, jak tó­ny fun­gu­jí me­zi se­bou) a zpěv­ných pís­ní, kte­ré by­ly slou­če­ny prá­vě pod­le mo­dů, do kte­rých za­pa­da­ly (tzv. tonář).

Po­stu­pem ča­su se množ­ství zá­klad­ních cír­kev­ních mo­dů usta­bi­li­zo­val prá­vě na sed­mi, ru­ku v ru­ce s tím šel sa­mo­zřej­mě vý­voj tó­nin ja­ko ta­ko­vých (ne vždy se po­u­ží­va­ly di­a­to­nic­ké stup­ni­ce, ale tře­ba pen­ta­to­nic­ké atp.), ale mů­že­me tvr­dit, že bě­hem 14. sto­le­tí už by­ly mo­dy prak­tic­ky usa­ze­ny do po­do­by, v ja­ké je zná­me i dnes (a vy­chá­zí­me z nich takto).

Nyní však trochu prakticky

Po­dí­vej­me se kupří­kla­du na stan­dard­ní, kla­sic­kou, tak jak zná­me, stup­ni­ci C dur, te­dy řa­du tó­nů v tó­ni­ně C dur. Za­čne­me na „c1“ a po­stup­ně pro­je­de­me všech­ny tó­ny, až do „c2“, kte­rý už ne­ní sou­čás­tí pů­vod­ní stup­ni­ce, ale za­čát­kem stup­ni­ce dal­ší (od c2). Stup­ni­ce má (di­a­to­nic­ká) 7 tó­nů, CDEFGAH.

Po­kud za­hra­je­me stup­ni­ci C dur tím­to způ­so­bem, do­sta­ne­me tzv. Ion­ský mo­dus, te­dy du­ro­vá kla­sic­ká stup­ni­ce je vlast­ně ion­ským mo­dem (ono je to spí­še opač­ně, ale ra­dě­ji bu­de­me po­stu­po­vat od to­ho, co už známe).

Ur­či­tě zná­te ale­spoň je­den dal­ší mo­dus – tzn. ja­kým dal­ším způ­so­bem za­hrát všech­ny bí­lé tó­ny tak, aby to by­la ně­ja­ká stup­ni­ce či tó­ni­na? Ano, A moll – te­dy AHCDEFG. To­mu­to mo­du ří­ká­me Ai­ol­ský mo­dus a po­kud hra­je­te kla­sic­ké mollo­vé stup­ni­ce, ur­či­tě jste s ai­ol­ským mo­dem obe­zná­me­ni až až.

Zce­la in­tu­i­tiv­ně te­dy dou­fám chá­pe­te, jak vy­tvo­řit dal­ší mo­dy – te­dy za­hra­jem „všech­ny bí­lé“ od ji­né­ho tó­nu než C (či A). Začneme-​li hrát řa­du tó­nů, kte­rá za­čne na „D“, do­sta­ne­me ta­ko­vou „sko­ro mo­lo­vou“ tó­ni­nu D moll, ako­rát jen sko­ro. To­mu­to mo­du ří­ká­me Dór­ský mód. Opro­ti mollo­vé stup­ni­ci te­dy troš­ku ji­nak zní na 6. stup­ni, kde bychom v D mollu oče­ká­va­li prá­vě B.

Postupujeme-​li od E, do­sta­ne­me Fry­gic­ký (Phry­gi­an) mód, kte­rý opět zní tak tro­chu ja­ko mo­lo­vá stup­ni­ce, ako­rát dru­hý stu­peň dě­lá troš­ku ji­né vyznění.

Postupujeme-​li od F, do­sta­ne­me Ly­dic­ký mo­dus, te­dy ta­ko­vý za­se „sko­ro du­ro­vý“, až na tón ve 4. stupni.

Po­stu­pem od G do­sta­ne­me Mi­xo­ly­dic­ký mo­dus, te­dy dal­ší „sko­rodu­ro­vý“, kte­rý se od kla­sic­ké­ho du­ru li­ší pou­ze na po­sled­ním stup­ni (te­dy sedmém).

Od A do­sta­ne­me, jak již ví­me, Ai­ol­ský mo­dus, jed­ná se do­o­prav­dy o kla­sic­kou mollo­vou stup­ni­ci, ří­ká se jí ta­ké „při­ro­ze­ný moll“.

No a na­ko­nec od H do­sta­ne­me Lo­kryc­ký mo­dus, (lo­cri­an), kte­rý pros­tě „zní hroz­ně div­ně“ a je je­di­ným mo­dem, kde „kvin­ta“ ne­ní to­nál­ně od 1. do 5. stup­ně, je zá­kal­dem pro po­cho­pe­ní zkrá­ce­ných „di­mo­vých“ akor­dů a je­jich řady.

Co to tedy ale ten modus vlastně je?

Za­tím se ta­dy tím slo­vem vlast­ně po­řád pou­ze ohá­ním, ale ne­vy­svět­lil jsem po­řád­ně, co to vlast­ně je. Zjed­no­du­še­ně se jed­ná o sys­tém řa­ze­ní ce­lých a půl­tó­no­vých kro­ků. Kaž­dý mo­dus má ně­ja­ký spe­ci­fic­ký (vy­chá­ze­jí­cí z to­ho, co jsem po­psal vý­še – te­dy po­kud chce­te od­vo­dit např. dór­ský mod pro A, pů­jde­te půl­tó­ny a tó­ny stej­ně, ja­ko bys­te je­li všech­ny bí­lé od „D“). Zde pro pře­hled­nost ješ­tě uvá­dím pře­hled­nou ta­bul­ku mo­dů s půltóny:

[ul­ti­ma­te­tables 5 /]

Ny­ní to zku­sí­me opět prak­tic­ky – zkus­me tř­če­ba vy­ro­bit G dór­ský mód. Ja­ké bu­dou tó­ny? Po­je­de­me pod­le ta­bul­ky půl­tó­no­vých kro­ků, na­jde­me si dór­ský mo­dus a mů­že­me rov­nou psát: G A B C D E F G. Dou­fám, že je prin­cip jasný 🙂