Intervaly – základní přehled

V člán­ku o in­ter­va­lech na svém osob­ním webu (člá­nek již ne­e­xis­tu­je, bo­hu­žel) jsem je kdy­si po­psal do po­měr­ně vel­ké hloub­ky, ale mys­lím, že dů­le­ži­tý bu­de i ta­ko­vý „zá­klad­ní pří­stup“, např. pro li­di, kte­ří za­tím s hud­bou ne­ma­jí to­lik zku­še­nos­tí. Mé­ně ma­te­ma­ti­ky, ví­ce prak­tič­nos­ti 🙂

Základní znalosti

K na­pros­to zá­kald­ním zna­los­tem, abychom moh­li po­cho­pit in­ter­va­ly, pat­ří obe­zná­me­nost s po­jmy půl­tónce­lý tón. Zde při­chá­zí asi nej­jed­no­duš­ší de­fi­ni­ce, kte­rá mů­že být – půl­tón je nejmen­ší vzdá­le­nost, kte­rou na kla­ví­ru mů­že­me za­hrát. Te­dy ja­ké­ko­liv dvě sou­sed­ní klá­ve­sy (ať už jsou čer­né či bí­lé) jsou od se­be vzdá­le­ny je­den půl­tón. No a ce­lý tón – zce­la ne­če­ka­ně – bu­de 2× del­ší, te­dy bu­de to vzdá­le­nost 2 půl­tó­nů (pro­to­že 2× jed­na po­lo­vi­na je rov­no jed­né).

Základní přehled intervalů

Ur­či­tě už jste ně­kdy je­jich ná­zvy sly­še­li, ny­ní si však uveď­me zá­klad­ní ta­bul­ku in­ter­va­lů, po­té si je roz­dě­lí­me do růz­ných sku­pin pod­le vý­zna­mu:

Ná­zev in­ter­va­luPří­kla­dy
pri­maC‐​C, D‐​D, E‐​E
sekun­daC‐​D, F‐​G, #C-#D
ter­cieC‐​E, G‐​H, F‐​A, #F-#A
kvar­taC‐​F, G‐​C, A‐​D, D‐​G
kvin­taC‐​G, G‐​D, D‐​A, #C-#G
sextaC‐​A, G‐​E, E‐​C, D‐​H
sep­ti­maC‐​H, D‐​C, D-#C, #C-#A
ok­tá­vaC‐​C, D‐​D, E‐​E (správ­ně­ji tře­ba c1‐​c2)

Více intervalů

Vě­nuj­me se ny­ní pou­ze „bí­lým“ in­ter­va­lům (i když u „čer­ných“ to fun­gu­je stej­ně, jen to pro teď zjed­no­duš­me), te­dy in­ter­va­lům, kte­ré se na­chá­zí pou­ze na bí­lých klá­ve­sách kla­ví­ru. Vez­mě­me si kupří­kla­du ta­ko­vou ter­cii, te­dy „tře­tí tón“.

Začneme‐​li na klá­ve­se „C“, ter­cie k ní je „E“. Od klá­ve­sy „E“ je ter­cie opět stej­ně „G“ a od „G“ za­se „H“. Pros­tě „vy­ne­chá­me jed­nu bí­lou“. Pro­blém však na­sta­ne, budeme‐​li to­to chtít apli­ko­vat ja­ko obec­né pra­vi­dlo. Před­stav­me si tře­ba kla­sic­kou pís­nič­ku, ta­ko­vé „ov­čá­ky“. Ty jsou hrá­ny (za­čá­tek) ja­ko tó­ny C‐​E‐​G, te­dy dvě ter­cie nad se­bou. Vy­pa­dá a zní to ně­jak tak­to:

Ovčáci CEG-1

Ny­ní však udě­lej­me ta­ko­vý po­kus, za­čne­me hrát tu sa­mou pís­nič­ku (te­dy 2 ter­cie nad se­bou a tak dá­le), ale za­čne­me od tó­nu „E“, te­dy pr­vot­ní tó­ny bu­dou E‐​G‐​H:

Ovčáci EGH-1

Sa­mi sly­ší­te, že „to ne­ní ono“, i když to v tom mož­ná tak tro­chu po­zná­vá­te, roz­hod­ně to zní „div­ně“. To má­te roz­hod­ně prav­du, zní to tak­to oprav­du vel­mi zvlášt­ně. A dů­vo­dem je, že po­psa­né in­ter­va­ly, i když jsme je po­u­ži­li na­pros­to stej­ně ja­ko v ori­gi­ná­le, nejsou je­di­né in­ter­va­ly, kte­ré má­me; in­ter­va­ly totiž mů­že­me roz­dě­lit do ně­ko­li­ka sku­pin a mu­sí­me si dá­vat vel­ký po­zor, jak je roz­dě­lí­me.

Nejdří­ve věc po­píšu slov­ně, po­té uve­du opět krás­nou pře­hled­nou ta­bul­ku 🙂 Za­čně­me tím nej­jed­no­duš­ším – dě­le­ním na akor­dy čis­té, vel­ké a ma­lé.

Čis­té in­ter­va­ly má­me hned čty­ři: pri­mu, kvar­tu, kvin­tu a ok­tá­vu. Ty­to in­ter­va­ly te­dy ne­ma­jí „vel­ké“ či „ma­lé“ va­ri­an­ty, jsou pou­ze čis­té. Ostat­ní in­ter­va­ly mů­že­me mít vel­ké či ma­lé, te­dy kon­krét­ně sekun­du, ter­cii, sex­tu a sep­ti­mu. Ří­ká­me te­dy, že má­me např. „ma­lou ter­cii“ ne­bo „vel­kou sex­tu“.

Co to však zna­me­ná, že je ně­co „vel­ké­ho“ či „ma­lé­ho“? Nej­lé­pe si to­to uká­zat pří­mo na kla­vi­a­tu­ře klá­ves či kla­ví­ru. Po­dí­vej­me se zno­vu, jak jsme hrá­li ov­čá­ky, ony prv­ní dvě ter­cie, když jsme za­čí­na­li od C – te­dy C, E a G. Obě vzdá­le­nos­ti jsou ter­cie – to bez­po­chy­by, ale po­kud se po­dí­vá­me na vzdá­le­nost C – E, všim­ne­me si, že mu­sí­me pře­sko­čit 3 klá­ve­sy, te­dy po­stou­pit na 4. půl­tón od klá­ve­sy C. Po­kud se však po­dí­vá­me na ter­cii od E do G, všim­ne­me si, že klá­ve­sy pře­sko­čí­me pou­ze dvě, te­dy sko­čí­me na 3. půl­tón. Jak je to­to mož­né?

Od­po­vě­dí bu­diž prá­vě ma­lé ter­cievel­ké ter­cie. Vel­ká ter­cie je te­dy ta­ko­vá, kte­rá ob­sa­hu­je „3 dal­ší tó­ny“, resp. vzdá­le­nost je 4 půl­tó­nů. Ma­lá je „o půl­tón už­ší“, te­dy pou­ze 2 klá­ve­sy pře­sko­čí­me, či­li sko­čí­me na 3. půl­tón. Vi­dí­me te­dy, že ov­čá­ci „od C“ ob­sa­hu­jí nejdří­ve vel­kou ter­cii (pře­ska­ku­je­me 3 tó­ny) a pak ma­lou (pře­ska­ku­je­me 2 tó­ny). Budeme‐​li ov­čá­ky hrát od E, tak po­kud dal­ší tón dá­me G, vi­dí­me, že ne­do­dr­žu­je­me vel­ké a ma­lé in­ter­va­ly – a te­dy sklad­ba zní „div­ně“. Abychom moh­li od E hrát Ov­čá­ky, mu­sí­me te­dy do­dr­žet stej­ně in­ter­va­ly od E, ja­ko jsme je mě­li od C. Te­dy bu­de to vy­pa­dat ně­jak tak­to:

Ovčáci EGH spravne-1

Roz­ší­ře­ná ta­bul­ka in­ter­va­lů te­dy bu­de vy­pa­dat tak­to:

Ná­zev in­ter­va­luVa­ri­an­taVlast­nos­tiPří­klad
pri­mačis­táZob­ra­ze­ní tó­nu „sa­ma na se­be“. Vzdá­le­nost je te­dy „0“ 🙂C‐​C, D‐​D, E‐​E, Fis‐​Fis atd.
sekun­dama­láMa­lá sekun­da je vzdá­le­nost, kdy me­zi jed­not­li­vý­mi tó­ny ne­ní žád­ný vol­ný půl­tón. Je to te­dy sou­čas­ně vzdá­le­nost jed­no­ho půl­tó­nu (pro­to­že půl­tón je nejmen­ší mož­ná vzdá­le­nost). Vzdá­le­nost je te­dy 1 půl­tón.C‐​Cis, Cis‐​D, D‐​Dis, Dis‐​E, E‐​F, F‐​Fis atd.
sekun­davel­káVel­ká sekun­da je vzdá­le­nost, kdy se me­zi jed­not­li­vý­mi tó­ny na­chá­zí je­den je­di­ný dal­ší půl­ton, je to te­dy vzdá­le­nost „ce­lé­ho tó­nu“. Vzdá­le­nost je te­dy 2. půl­tón.C‐​D, Cis‐​Dis, D‐​E, E‐​Fis, H‐​Cis.
ter­ciema­láMa­lá ter­cie je in­ter­val, kte­rý ob­sa­hu­je dal­ší 2 tó­ny me­zi se­bou. Vzdá­le­nost je te­dy 3. půl­tónC‐​Dis, D‐​F, Dis‐​Fis, G‐​B, H‐​D.
ter­cievel­káVel­ká ter­cie je in­ter­val, kte­rý ob­sa­hu­je 3 tó­ny me­zi kraj­ní­mi tó­ny. Jed­ná se te­dy o 4. půl­tón.C‐​E, D‐​Fis, G‐​H, H‐​Dis atd.
kvar­tačis­táČis­tá kvar­ta je in­ter­val, kte­rý me­zi tó­ny ob­sa­hu­je dal­ší 4 tó­ny, jed­ná se te­dy o 5. půl­tón.C‐​F, F‐​B, G‐​C, D‐​G, H‐​E atd.
kvin­tačis­táČis­tá kvin­ta ob­sa­hu­je dal­ších 6 tó­nů, jed­ná se o 7. půl­tón.C‐​G, G‐​D, H‐​Fis, D‐​A, E‐​H, Cis‐​Gis atd.
sextama­láMa­lá sexta ob­sa­hu­je dal­ších 7 tó­nů me­zi kraj­ní­mi tó­ny, jed­ná se o 8. půl­tón.C‐​Gis, F‐​Cis, Cis‐​A, E‐​C
sextavel­káVel­ká sexta ob­sa­hu­je me­zi kraj­ní­mi tó­ny ješ­tě dal­ších 8 tó­nů, jed­ná se te­dy o 9. půl­tónC‐​A, Dis‐​C, F‐​D, D‐​H atd.
sep­ti­mama­láMa­lá sep­ti­ma ob­sa­hu­je me­zi kraj­ní­mi tó­ny dal­ších 9 tó­nů, jed­ná se te­dy o 10. půl­tónC‐​B
sep­ti­mavel­káVel­ká sep­ti­ma je nej­vět­ším ne­kon­so­nant­ním in­ter­va­lem do ok­tá­vy, ob­sa­hu­je me­zi kraj­ní­mi tó­ny dal­ších 10 tó­nů a jed­ná se te­dy o po­sled­ní 11. in­ter­val.C‐​H, D‐​Cis atd.
ok­tá­vačis­táČis­tá ok­tá­va je stej­ně ja­ko pri­ma kon­so­nant­ní in­ter­val, kte­rý zob­ra­zu­je tó­ny „na se­be“, ob­sa­hu­je 11 tó­nů me­zi se­bou a je to te­dy 12. půl­tónC‐​C, D‐​D, Dis‐​D atd.

Struč­ně jsem o in­ter­va­lech mlu­vil i v ná­sle­du­jí­cím vi­deu:

Transpozice skladby

S Ov­čá­ky pře­ne­se­ný­mi do „E“ jsme tak na­kous­li jed­no vel­ké té­ma, kte­ré s in­ter­va­ly zá­ko­ni­tě sou­vi­sí – trans­po­zi­ce, nebo‐​li pře­ne­se­ní. Po­dob­ným způ­so­bem te­dy mů­že­me trans­po­no­vat na­pros­to co­ko­liv, a to od­kud­ko­liv. Za­čně­me však ně­čím vel­mi jed­no­du­chým; např. oby­če­n­jou pís­nič­kou ty­pu „Ov­čá­ci“, kte­ré na­pí­ši rov­nou ve va­ri­an­tě s le­vou ru­kou, abychom si uká­za­li i trans­po­zi­ci do­pro­vo­du (sa­mo­zřej­mě nelze trans­po­no­vat pou­ze me­lo­dii či pou­ze do­pro­vod, to bychom do­sta­li dost ne­har­mo­nic­kou věc):Ovčáci_​k_​transpozici

Všim­ně­me si ny­ní, je sklad­ba po­sta­ve­ná. Vy­u­žijme k to­mu roz­ší­ře­nou ta­bul­ku in­ter­va­lů, kte­rou jsem uvá­děl vý­še. K trans­po­zi­ci mů­že­me vy­u­žít dvou růz­ných zá­klad­ních pří­stu­pů (je jich ví­ce, ale ty­to dva uve­du ja­ko na­pros­to zá­klad­ní), kte­ré jsou rov­no­cen­né, ale kaž­dé­mu vy­ho­vu­je ně­ja­ký pří­stup.

Transpozice přes tóninu či stupnici

Jed­ná se o vel­mi jed­no­du­chou trans­po­zi­ci, kde da­nou sklad­bu „de­šif­ru­ji“ na zá­kal­dě to­ho, v ja­ké tó­ni­ně pů­vod­ně je a pros­tě ji za­hra­ji v tó­ni­ně ji­né. K to­mu, abych to­to mohl krás­ně pro­vést, ale po­tře­bu­ji znát da­né tó­ni­ny, je­jich vlast­nos­ti a nej­lé­pe tře­ba jak za­hrát stup­ni­ci. Vě­dět, že tře­ba po­kud hra­ji zmí­ně­né Ov­čá­ky a trans­po­no­val bych je to D Dur, je po­tře­ba po­znat, že pů­vod­ně je na­psá­no v C dur. Je tře­ba vě­dět, ja­ké před­zna­me­ná­ní má D dur, kte­rý stu­peň je kte­rý, např. že 4. stu­peň v D dur je „G“ a tak po­dob­ně. Po­té mů­že­me vlast­ně „rov­nou“ hrát v da­né (no­vé tó­ni­ně) to, co bychom ji­nak hrál v tó­ni­ně pů­vod­ní.

Osob­ně pre­fe­ru­ji ten­to způ­sob, při­jde mi rych­lej­ší, nicmé­ně pro slo­ži­těj­ší sklad­by umí být dost zma­te­ný. Pro jed­no­du­ché pís­nič­ky je však ale na­pros­to vy­ho­vu­jí­cí.

Transpozice přes intervaly

Opro­ti pře­de­šlé­mu způ­so­bu je ten­to způ­sob na­pros­to obec­ný, ale je za­se po­třeb­ná na­pros­tá zna­lost in­ter­va­lů, je­jich zá­měn a to­ho, jak přes­ně fun­gu­jí. Po­kud však má­te to­to v ma­lí­ku, jed­ná se o na­pros­to bez­va me­to­du, kte­rá je na­pros­to uni­ver­zál­ní, ne­mu­sí­te znát před­zna­me­ná­ní vý­sled­né tó­ni­ny a tak po­dob­ně. De­tail­ně­ji si ji te­dy teď při­bliž­me.

Pří­mo na „ži­vém“ pří­kla­du uká­že­me re­la­tiv­ní me­to­du – v pří­kla­du zmí­ně­ných Ov­čá­ků, pří­mo v prv­ním tak­tě, nejdří­ve pou­ze hor­ní řád­ku (pra­vou ru­ku, me­lo­dii). Vi­dí­me, že má­me za se­bou tó­ny „C“, pak „E“ a pak „G“. Ja­ké to te­dy jsou in­ter­va­ly? Rov­nou vám pro­zra­dím, že to je vel­ká ter­cie ná­sle­do­va­ná ma­lou ter­cií. To sa­mé mu­sí­me te­dy udě­lat i v cí­lo­vé tó­ni­ně, te­dy po­kud bychom pře­pi­so­va­li tře­ba do fis dur, nej­pr­ve vel­ká ter­cie, te­dy fis‐​ais, po­té ma­lá, te­dy ais‐​cis. A má­me me­lo­dic­kou lin­ku v prv­ním tak­tu ho­to­vou.

Dru­hým pří­stu­pem (kte­rý pre­fe­ru­ji) je me­to­da ab­so­lut­ní, což je me­to­da, kdy ne­po­rov­ná­vám in­ter­va­ly me­zi se­bou, ale vždy od zá­klad­ní­ho tó­nu. Te­dy opět v uve­de­ném pří­kla­dě, tó­ny „C“, „E“ a „G“ mo­hu vní­mat ja­ko „čis­tou pri­mu“, „vel­kou ter­cii“ a „čis­tou kvin­tu“ od „C“ (pů­vod­ní tó­ni­na). To mo­hu apli­ko­vat tře­ba do vý­sled­né­ho H dur, te­dy od H je čis­tá pri­ma H, od H je vel­ká ter­cie Dis a od H je čis­tá kvin­ta Fis.

Jak vi­dí­te, obě ty­to me­to­dy mo­hou být pro jed­no­du­chou li­do­vou pí­seň po­měr­ně moc vel­kým kla­di­vem, nicmé­ně po­kud bychom tak­to trans­po­no­va­li např. ně­ja­kou slo­ži­těj­ší sklad­bu, mě­li bychom mé­ně pro­blé­mů než při po­u­ži­tí prv­ní me­to­dy se stup­ni­ce­mi. Proč? Po­kud hra­je­te li­dov­ku, je prak­tic­ky „ce­lá“ např. v C dur, D dur a tak po­dob­ně. Váž­nou sklad­bu, po­kud bys­te tak­to ro­ze­bra­li na jed­not­li­vé tó­ni­ny, ni­kdy spo­leh­li­vě ne­roz­po­zná­te – mů­že­te mít např. D moll, ale hned v prv­ním tak­tu tam mís­to „B“ bu­de­te mít „H“ a tak po­dob­ně. Te­dy mu­se­li bys­te znát i všech­ny mo­dy, kte­ré se vy­u­ží­va­ly. A to je (ale­spoň mi to při­jde v tom­to stá­diu) zby­teč­né. Na mo­dy se sa­mo­zřej­mě po­dí­vá­me poz­dě­ji v po­kro­či­lých lek­cích, zde to však ne­ní oprav­du po­tře­ba.

Výsledek transpozice

Jak by te­dy vy­pa­da­la uve­de­ná pís­nič­ka trans­po­no­va­ná kupří­kla­du do Fis dur? Vy­u­ži­ji s vý­ho­dou prv­ní me­to­dy – vím, že Fis dur má 6 kříž­ků a vím, ja­ké tó­ny ob­sa­hu­je, te­dy jed­no­du­še (vý­sle­dek by byl na­pros­to stej­ný i v pří­pa­dě po­u­ži­tí dru­hé me­to­dy, jen pro po­řá­dek opa­ku­ji, jak jsem k vý­sled­ku do­šel):

Ovčáci_​po_​transpozici_​do_​Fis_​dur

Pro za­tím se te­dy s in­ter­va­ly a trans­po­zi­ce­mi roz­lou­čí­me, ale ur­či­tě se k nim ješ­tě ně­kdy vrá­tí­me.

Komentáře

Nelze komentovat, ale trackbaky a pingbacky budou použity a přidány.