Ví­tej­te u to­ho­to mé­ně „tra­dič­ní­ho“ dí­lu, ve kte­rém se ne­bu­de­me vě­no­vat pří­liš te­o­rii, ale hlav­ně a pře­de­vším pra­xi. Chtěl bych totiž s vá­mi pro­cvi­čit zá­klad­ní ryt­mi­ku a troš­ku zku­sit růz­né fí­gle. Bu­de­me si­ce vy­pa­dat ja­ko dě­ti ve škol­ce, že bu­de­me tles­kat do ryt­mu, ale je to pros­tě nej­je­e­no­duš­ší ces­ta, jak se na­u­čit ryt­mu a je­ho cítění.

Za­čně­me s ně­čím jed­no­du­chým. Zkus­te pod­le svých nej­lep­ších zna­los­tí pro­vést (za­tles­kat) ná­sle­du­jí­cí rytmus:

Zkus­te si ho vy­t­les­kat (či vy­ťu­kat prs­tem, pa­lič­ka­mi či kl­lid­ně lží­cí o ta­líř). Po­kud si mys­lí­te, že to má­te správ­ně, po­slech­ně­te si prv­ní pří­lo­hu 001: Prv­ní ryt­mus.

Ale po­kroč­me. V ná­sle­du­jí­cím ob­ráz­ku vi­dí­te 2 ná­stro­je na­ráz – ky­ta­ru a ba­su. Po­kud má­me no­to­vé os­no­vy spo­je­ny tak­to ča­rou vle­vo, pat­ří ja­ko by do „stej­né­ho řád­ku“ – čte­me te­dy všech­ny no­to­vé lin­ky na­jed­nou. Te­dy po­kud má­me pod se­bou tře­ba 10 ta­ko­vých li­nek v parti­tu­ře pro or­chestr, di­ri­gent mu­sí stí­hat číst všech­ny lin­ky naráz.

Po­kud si ten­to ryt­mic­ký ex­pe­ri­ment chce­te pře­hrát, spusť­te v pře­hrá­va­či do­le sto­pu 002: Ky­ta­ra a basa. 

Ješ­tě bys­te se moh­li ptát, co zna­me­ná ta ma­lá os­mič­ka pod či nad klí­či. Jed­ná se o ozna­če­ní trans­po­zi­ce. Po­kud na­píšu pod klíč os­mič­ku, bu­du hrát ce­lý řá­dek (resp. ob­last od to­ho­to klí­če) o 8 tó­nů níže[ref]tedy o ok­tá­vu ní­že, až se bu­de­me vě­no­vat in­ter­va­lům, bu­de­te moud­řej­ší :-)[/​ref].

Ny­ní k vlast­ní­mu ryt­mu. Po­saď­te se tak, že si bu­de­te mo­ci plá­cat do ko­len (na steh­na) obě­ma ruka­ma. A pro­veď­te ná­sle­du­jí­cí postup:

1. Pra­vou ru­kou vy­t­les­kej­te do steh­na pou­ze ryt­mus ky­ta­ry (le­vou nech­te le­žet na dru­hém stej­ně a po­kus­te se, aby se vů­bec nehýbala)
2. Až bu­de­te mít v pra­vé ru­ce jis­to­tu, po­lož­te ji na stehno a ne­hý­bej­te s ní.
3. Le­vou ru­kou vy­t­les­kej­te do steh­na pou­ze ryt­mus ba­sy. Po­kud mož­no opět ne­hý­bej­te pra­vou rukou.
4. Až bu­de­te mít jis­to­tu i v le­vé ru­ce, po­kus­te se „za­hrát“ na steh­na oba par­ty na­ráz – tzn. pra­vou ru­kou tles­kej­te ky­ta­ru, dru­hou tles­kej­te ba­su. Od bo­du č. 3 je to oprav­du vel­ký krok, tak­že jest­li se vám po­ved­ly před­cho­zí kro­ky fakt rych­le a v po­ho­dě, ta­dy to mů­že troš­ku drh­nout. Tak­že to ne­vzdá­vej­te, pěk­ně po­ma­lu, oprav­du po­ma­lu (ne­u­chvá­tej­te to, to ne­má smy­sl) si to vy­t­les­kej­te a až se to po­ve­de, zkus­te to troš­ku zrych­lit tak, aby to zně­lo ja­ko ve zvu­ko­vém sou­bo­ru 002.

Po­sled­ní ryt­mic­ké cvi­če­ní, kte­ré dnes uve­du, bu­de za­lo­že­no na spe­ci­fic­kém ryt­mu ka­pe­ly Iron Mai­den, čas­to ho vy­u­ží­va­jí. Ne­ní to nic slo­ži­té­ho, ale mu­sí­me se na­u­čit ješ­tě jed­nu věc, než se tak sta­ne – akcentu.

Abychom ho však po­cho­pi­li, je po­tře­ba de­fi­no­vat po­čí­tá­ní. Tak, jak se no­ty „ve­jdou“ do tak­tů, mů­že­me je i po­čí­tat. Prv­ní čtvr­ti­nu, dru­hou čtvr­ti­nu a tak dá­le. Když si tles­ká­te rytmy, zkus­te si při tom po­čí­tat „prv-​ní dru-​há tře-​tí čtvr-​tá“. Kaž­dá sla­bi­ka je vlast­ně jed­na os­mi­no­vá (vi­dí­te, že to má osm sla­bik do­hro­ma­dy). Či­li jed­na čtvr­ťo­vá je na dvě sla­bi­ky atd.

Ak­cent je ve své pod­sta­tě i to, co je ak­cent v ja­zy­ce, te­dy pří­zvuk. Zkus­te si pře­hrát (pře­tles­kat) před­cho­zí cvi­če­ní tak, abys­te vždy na prv­ní do­bu da­li pří­zvuk – tlesk­li troš­ku os­tře­ji. Tak­že ja­ko­by prv-ní dru-​há tře-​tí čtvr-tá.

Ny­ní si před­stav­te ná­sle­du­jí­cí ryt­mic­ký part:

Po­kud bychom to za­hrá­li bez ak­cen­tu, bu­de to znít ja­ko 003: Bez ak­cen­tu. Iron Mai­den při ta­ko­vých os­mi­nách dě­la­jí ak­cent ná­sle­dov­ně: prv-ní dru-há tře-​tí čtvr-tá prv-ní dru-há tře-​tí čtvr-tá a po­řád do­ko­la. Tak­že ja­ko­by Oo­o­O­o­o­O­o­O­o­o­O­o­o­Oo. Schvál­ně po­rov­nej­te s 003: S ak­cen­tem.

V dneš­ním prv­ním dí­le se bu­de­me vě­no­vat zá­klad­ním sta­veb­ním ka­me­nům hud­by – tó­nům a je­jich zá­pi­su. Nejdří­ve je však nut­no de­fi­no­vat, co je to vlast­ně tón a jak ho poznáme.

Co je to te­dy vlast­ně ten tón? In­tu­i­tiv­ně tak ně­jak tu­ší­me, že je to „ele­ment hud­by“, asi ja­ko „pís­me­no“ pro text. A nejsme da­le­ko od prav­dy, oprav­du se jed­ná o zá­klad­ní sta­veb­ní ká­men hud­by a me­lo­die. Ale co to je ten tón? Ny­ní troš­ku fyziky.

Co je zvuk dou­fám všich­ni ví­me – prostorem[ref]např. atmosférou[/ref] po­stup­né vlv­ně­ní, kte­ré má vlast­nos­ti ja­ko frek­ven­ce[ref]Frekvencí ro­zu­mí­me „kmitočet“.[/ref] a am­pli­tu­du[ref]Amplitudou ro­zu­mí­me roz­sah tla­ků, vlast­ně ma­xi­mál­ní změ­nu tla­ku Δp.[/ref]. Zvu­ky, kte­ré den­ně slý­chá­me jsou však slo­že­ny téměř bez vý­hra­dy z ne­ko­neč­ně mno­ha růz­ných díl­čích slo­žek. Po­slech­ně­me si tře­ba na­star­to­va­ný mo­tor au­to­mo­bi­lu – sly­ší­me v něm hlu­bo­ké tó­ny, ale sou­čas­ně usly­ší­me i různá vy­so­ká „piš­tě­ní“. Po­kud by se nám ně­ja­kým způ­so­bem po­da­ři­lo rozkous­ko­vat ta­ko­vý zvuk na jed­not­li­vé frek­venč­ní ele­men­ty, do­sta­ne­me histogram[ref]graf zná­zor­ňu­jí­cí čet­nost přes ně­ja­kou vlast­nost, např. ve tří­dě je 15 klu­ků a 13 ho­lek zna­me­ná, že vy­tvo­ří­me dva slou­peč­ky, je­den o dél­ce 15 jed­no­tek a dru­hý o dél­ce 13 jednotek.[/ref], kte­rý v zá­vis­los­ti na frek­ven­ci vlast­ně řek­ne „ko­lik kte­ré­ho“ zvu­ku ve zvu­ku mo­to­ru je. Sa­mo­zřej­mě na to exis­tu­jí růz­né me­to­dy, ty však nejsou před­mě­tem to­ho­to článku[ref]Pro ví­ce in­for­ma­cí do­po­ru­ču­ji vy­hle­dat in­for­ma­ce o Fou­rie­ro­vě transformaci.[/ref]. Množ­ství frek­ven­cí ve zvu­cích mů­že­me vel­mi jed­no­du­še mě­řit a vzni­ka­jí pak růz­né ekva­li­zé­ry, kte­ré ví­dá­me tře­ba u pře­hrá­va­čů hudby.

Ny­ní si před­stav­me, že z ta­ko­vé­ho zvu­ku „vy­táh­ne­me“ pou­ze jed­nu frek­ven­ci. Prv­ní, če­ho si všim­ne­me, že už to ne­bu­de „zvuk mo­to­ru“, ale bu­de to „pros­tě ně­jak znít“. To je tím, že jsme vy­tvo­ři­li prv­ní „tón“. To však ne­zna­me­ná, že tón je zvuk o ně­ja­ké frek­ven­ci. Ale už se tam blí­ží­me. Po­kud si totiž ta­ko­vý zvuk pus­tí­me, usly­ší­me, že je vlast­ně vel­mi „div­ný“ – zní tak ně­jak ošlikvě a vlast­ně ne­má žád­né pří­jem­né vlast­nos­ti. Abychom moh­li o tó­nu ří­ci, že je pří­jem­ný, po­tře­bu­je­me smí­chat ví­ce než­li pou­ze jed­nu díl­čí frek­ven­ci. Ale jak tó­ny smí­chat, aby z to­ho opět ne­vzni­kl tře­ba zvuk mo­to­ru, ale pěk­ný tón, ja­ký vy­dá­va­jí na­pří­klad hous­le? To je na­pros­to zá­klad­ní otáz­ka, kte­rou­se bu­de­me vlast­ně ce­lý se­ri­ál sna­žit rozšifrovat.

Podíváte-​li se do pří­lo­hy k sou­bo­ru 001: Zá­klad­ní tón A, mů­že­te si pře­hrát zá­klad­ní tón o frek­ven­ci 440 Hz (tzv. ko­mor­ní A). Klik­nu­tím na ná­zev mů­že­te pří­mo sou­bor stáh­nout, nebude-​li vám chtít pře­hrá­vát­ko přehrávat 😉

Vez­mě­me si ten­to zvuk, zdvo­já­sob­me frek­ven­ci a pře­hrajme si sou­čas­ně s pů­vod­ním zvu­kem. Usly­ší­me, že se nám tón zdá nejen „vyš­ší“ než ten před tím, ale ta­ko­vý „šir­ší“. Ta­ko­vých ná­sob­ků mů­že­me (ná­sob­ků vyš­ších i niž­ších frek­ven­cí) slu­čo­vat ko­lik chce­me a pod­le to­ho nám bu­dou vzni­kat růz­né tó­ny. Ří­ká­me, že jsme slou­či­li har­mi­noc­ké frek­ven­ce zvu­ku. A ten­to slou­če­ný tón je prá­vě ten tón, kte­rý nás bu­de za­jí­mat. Vý­sled­ný tón si mů­že­te pus­tit ja­ko sto­pu 002. Sa­mo­zřej­mě tam na­še prá­ce ne­kon­čí, budeme-​li tón tvo­ři pou­ze har­mo­nic­ký­mi frek­ven­ce­mi, ni­kam moc se ne­do­sta­ne­me, je po­tře­ba i dal­ších „fí­g­lů“ – ale o těch až později.

Na to, že to takhle fun­gu­je, však li­dé ja­ko druh při­chá­ze­li vel­mi dlou­ho. Nejdří­ve totiž vů­bec ne­by­li schop­ni vy­tvo­řit „ge­ne­rá­tor tó­nu“ ta­ko­vé­ho, ja­ko je v pří­lo­ze 001 tře­ba. Po­kro­či­lej­ší ná­stro­je vzni­ka­ly až bě­hem sta­ro­vě­ku v Me­zo­po­tá­mii a Egyp­tě, sta­ro­vě­kém Řec­ku. Nej­star­ší no­to­vé zá­pi­sy by­ly na­le­ze­ny v ob­las­ti dneš­ní­ho Irá­ku, teh­dy Su­me­ru, kdy na hli­ně­né ta­bul­ky za­pi­so­va­li tvůr­ci růz­né me­lo­die. Ta­ko­vá hud­ba by se nám asi dnes ne­lí­bi­la, po­u­ží­va­li sa­mo­zřej­mě na­pros­to ji­ná pra­vi­dla, než se po­u­ží­va­jí dnes v mo­der­ní „zá­pad­ní“ hud­bě. Hud­ba tak, jak ji zná­me dnes (a vlast­ně z ob­do­bí no­vo­vě­ku obec­ně) se vy­ví­je­la i s čet­ný­mi sle­pý­mi ulič­ka­mi a ne­by­lo to roz­hod­ně tak, že by­lo všech­no hned jasné.

Dneš­ní no­to­vé zá­pi­sy jsou prak­tic­ky uni­fi­ko­va­né a po ce­lém svě­tě či­tel­né. Zá­kla­dem no­to­vé­ho zá­pi­su denš­ka je tzv. no­to­vá os­no­va, v an­g­lič­ti­ně sta­ff[ref]neplést se stuff! :-D[/ref].

Jak vi­dí­me, má 5 zá­klad­ních čar[ref]Proč zá­klad­ních? Pro­to­že pak ješ­tě exis­tu­jí čá­ry po­moc­né, o tom ale dále.[/ref]. Jak si lo­gic­ky do­mys­lí­me, me­zi ča­ra­mi jsou me­ze­ry, kte­ré jsou lo­gic­ky čty­ři. Kaž­dé lin­ce a me­ze­ře od­po­ví­dá prá­vě jed­na no­ta, jed­na výš­ka tónu.

Ná­zvy tónů:

Po­kud vez­me­me tó­ny po­stup­ně od­spo­da, tzn. od spod­ní lin­ky, tak pří­mo na ní se na­chá­zí no­ta E. V prv­ní me­ze­ře se na­chá­zí no­ta F. 2. lin­ka pat­ří tó­nu G. Dru­há me­ze­ra tó­nu A. Pro­střed­ní lin­ka pat­ří tó­nu B, v češ­ti­ně po­jme­no­va­ný ne­lo­gic­ky H. V dru­hé me­ze­ře zho­ra je tón C, pak na před­po­sled­ní lin­ce tón D, po­sled­ní me­ze­ra pat­ří E a na­ko­nec až na­ho­ře tón F (ano, opět).

Jen­že je tu ta­ko­vý ma­lý pro­blém. Stej­ně ja­ko když bu­de­te číst tře­ba text v la­tin­ce a pak v azbuce, tak mů­že pla­tit, že na jed­né os­no­vě mů­že být v kon­krét­ním „chlí­več­ku“ i ji­ná no­ta. A jak to rozlišit?

Stej­ně ja­ko když chce­me číst text v la­tin­ce, mu­sí­me mít „kó­do­va­cí ta­bul­ku“ pro la­tin­ku a pro azbu­ku za­se zvlášť, mu­sí­me vlast­ně na­de­fi­no­vat, ja­kou kó­do­va­cí ta­bul­ku tó­nu chce­me po­u­žít. A sa­mo­zřej­mě se to nejme­nu­je takhle ší­le­ně, ale po­e­tic­ky „klí­če“, v an­g­lič­ti­ně clef. Vý­še po­psa­né no­ty pla­tí teh­dy a jen teh­dy, je-​li po­u­žit tzv. houslo­vý klíč. Klí­čů exis­tu­je ce­lá řád­ka, ten­to nám však pro za­čá­tek po­sta­čí. Houslo­vý klíč vy­pa­dá takto:

Též se mu ří­ká G‑klíč, pro­to­že za­čí­ná (ne­bo kon­čí) na no­tě, kte­rá od­po­ví­dá no­tě G. V no­to­vé os­no­vě te­dy le­ží tak, jak je na tom­to obrázku:

Zde vi­dí­te i tzv. po­moc­né lin­ky a v dol­ní os­no­vě vi­dí­te dru­hý klíč – tzv. F‑klíč, nebo-​li ba­so­vý klíč. A jak vi­dí­te, no­ty si vzá­jem­ně ne­od­po­ví­da­jí. Jak ří­kám, nám však bu­de pro za­čá­tek sta­čit klíč houslový.

Ny­ní bych se chtěl troš­ku za­sta­vit u oné ne­lo­gič­nos­ti čes­ké­ho ná­zvoslo­ví. Jak si mů­že­te všim­nout, tó­ny jsou hez­ky za se­bou ve smys­lu ABCDEFGABCDEFG… atd. Pro­to mi tam to čes­ké H pří­liš nesedí.

No­ty

No­ty jsou ty „ve­se­lé ku­lič­ky“, kte­ré vi­dí­me v os­no­vě. Jsou tvo­ře­ny vlast­ní no­tou (ku­lič­ka) a no­žič­kou (tu vý­še ne­vi­dí­te), kte­rá mů­že smě­řo­vat na­ho­ru či do­lů. Ně­kte­ré no­ty no­žič­ky ne­ma­jí, má to spe­ci­ál­ní smy­sl – ryt­mic­ký (o tom až příště).

Jak ta­ko­vou no­tu na­kres­lit, abychom si při tom však ne­u­krou­ti­li ru­ce? Dnes si­ce mů­že­me po­u­ží­vat růz­né „softwé­ry“, ale ob­čas je pros­tě po­tře­ba no­ty na­psat ruč­ně. Do­po­ru­ču­ji si ale­spoň jed­nou vy­zkou­šet na­kres­lit os­no­vu – vy­pa­dá to jed­no­du­še, ale aby se lin­ky ne­pře­krý­va­ly (jsou dost blíz­ko se­be) je ně­kdy za­jí­ma­vý úkol.

No­tu kres­lí­me tak, že na­kres­lí­me ob­rys no­ty – ne­ní to však „ko­leč­ko“, ale slo­že­ni­na z ta­ko­vých dvou půlob­louč­ků, ve vý­sled­ku je to pros­tě ta­ko­vé „pla­ca­té ko­leč­ko“. Na­kres­lí­me jed­nu a dru­hou „půl­no­tu“ a pod­le po­tře­by vy­bar­ví­me. Po­té na­kres­lí­me no­žič­ku, zde se ná­zo­ry růz­ní, já do­po­ru­ču­ji kres­lit od­zho­ra k no­tě (pra­vé čás­ti) a dél­ku ale­spoň tak, aby by­la ja­ko 4 no­to­vé lin­ky. Od no­ty E te­dy bu­de no­žič­ka k hor­ní­mu D. Od no­ty B (ta upro­střed) po­u­ží­vá­me no­žič­ku smě­rem do­lů – a to si­ce na le­vé po­lo­vi­ně no­ty. Dél­ka je stej­ná – tak­že za­se 4 lin­ky. Zde do­po­ru­ču­ji též kres­lit od­zho­ra. Po­kud si to chce­te pro­tré­no­vat, zkus­te na­psat všech­ny no­ty tak, jak vi­dí­te na ob­ráz­ku vý­še a do­kres­le­te i nožičky.

Dou­fám te­dy, že no­to­vá os­no­va a zá­klad­ní tó­ny jsou jas­né, příš­tě se bu­de­me vě­no­vat jed­not­li­vým tó­nům a tak tro­chu rytmu.