Lekce

Harmonie

Har­mo­nie ozna­ču­je obec­ně ně­ja­ký sou­lad či souzně­ní. V hu­deb­ní te­o­rii se jed­ná jed­no­du­še o nau­ku zkou­ma­jí­cí sou­vis­los­ti me­zi jed­not­li­vý­mi tó­ny a vli­vu ta­ko­vých sou­vis­los­tí na psy­chi­ku po­slu­cha­če, což ne­ní nic ji­né­ho než zo­bec­ně­ní tzv. psy­cho­a­kus­tic­ké­ho mo­de­lu, kte­rý zkou­má vliv hud­by obec­ně na psy­chi­ku a re­ak­ce da­né­ho je­din­ce.

Tóniny

Tó­ni­na je sou­sta­va tó­nů, kte­ré da­ná sklad­ba pří­slu­ší. Např. C dur, D dur, E dur, F moll atd. Ty­to tó­ny jsou všech­ny vy­brá­ny ze stup­ni­ce. Ří­ká­me, že sklad­ba je v tó­ni­ně G dur a ne ve stup­ni­ci Cis moll.

Stupnice

Stup­ni­ce je řa­da tó­nů, kte­rá pří­slu­ší da­né tó­ni­ně. Po­kud chce­me za­hrát stup­ni­ci C dur, za­hra­je­me všech­ny tó­ny z tó­ni­ny C dur.

Mody

Mody

Chtěl bych se chvil­ku vě­no­vat ale­spoň zá­klad­ní­mu pře­hle­du mo­dů. Ne­mu­sím ta­dy o vy­lep­še­ních do Sky­ri­mu ne­bo do Fallou­ta, ale o sta­rých cír­kev­ních mo­dech, kte­ré v ur­či­té po­do­bě pře­tr­va­ly i do dneš­ní (tzv. mo­der­ní) hud­by.

pythagoras

Py­tha­go­ras a te­o­rie čí­sel (Zdroj: http://​pro​mi​e​nie​.net/​i​m​a​g​e​s​/​m​p​h​/​a​l​b​u​m​_​a​r​t​/​p​y​t​h​a​g​o​r​e​a​n​-​t​h​e​o​r​y​-​o​f​-​n​u​m​b​e​r​.​jpg)

Po­je­tí mo­dů po­chá­zí více-​méně ze sta­ro­vě­ké­ho Řec­ka, kde růz­ní matematici/​filosofové/​hudebníci (vše čas­to v jed­né oso­bě) zkou­ma­li růz­né hu­deb­ní zá­ko­ni­tos­ti a čas­to, byť i tře­ba ná­ho­dou, na­ra­zi­li na ně­ja­kou za­jí­ma­vou spo­ji­tost či vlast­nost. Hu­deb­ní te­o­rie, čis­tá ma­te­ma­ti­ka a fi­lo­so­fie čas­to jdou ru­ku v ru­ce, tak­že ne­ní vů­bec s po­di­vem, že se čas­to všem těm­to té­ma­tům vě­no­val pou­ze je­di­ný člo­věk. Dnes na ty­to po­jmy po­hlí­ží­me po­měr­ně dis­krét­ně, od­dě­le­ně, ne­mys­lím si však, že je to tak správ­ně.

Kaž­do­pád­ně zpět k mo­dům; ten­to vý­raz je po­ně­kud „no­vý“, dří­ve Ře­ko­vé ho­vo­ři­li pře­de­vším o sys­té­mech, to­na­li­tě a har­mo­nii. „Mo­dus“ ty­to tři vě­ci tak ně­jak slu­ču­je. Ja­kým způ­so­bem přes­ně je dost nad rá­mec to­ho­to člán­ku, nicmé­ně pů­vod­ní řec­ké mo­dy by­ly po­jme­no­vá­ny prak­tic­ky po řec­kých mís­tech a lo­ka­cích (Phry­gia, Ly­dia, Do­ri­an, Lo­cris, …) a je­jich ná­zvy se do­cho­va­ly prak­tic­ky dodnes.

Po­stup­ným pře­no­sem těch­to zna­los­tí do „se­ver­ně zá­pad­ní­ho“ svě­ta, te­dy pře­de­vším i do již stře­do­vě­kých kra­jin, Ří­ma a dal­ších míst, do­chá­zí pak k dal­ší­mu stu­diu těch­to mo­dů na zá­kla­dě prá­vě růz­ných har­mo­nií (to­ho, jak tó­ny fun­gu­jí me­zi se­bou) a zpěv­ných pís­ní, kte­ré by­ly slou­če­ny prá­vě pod­le mo­dů, do kte­rých za­pa­da­ly (tzv. to­nář).

Po­stu­pem ča­su se množ­ství zá­klad­ních cír­kev­ních mo­dů usta­bi­li­zo­val prá­vě na sed­mi, ru­ku v ru­ce s tím šel sa­mo­zřej­mě vý­voj tó­nin ja­ko ta­ko­vých (ne vždy se po­u­ží­va­ly di­a­to­nic­ké stup­ni­ce, ale tře­ba pen­ta­to­nic­ké atp.), ale mů­že­me tvr­dit, že bě­hem 14. sto­le­tí už by­ly mo­dy prak­tic­ky usa­ze­ny do po­do­by, v ja­ké je zná­me i dnes (a vy­chá­zí­me z nich tak­to).

Nyní však trochu prakticky

Po­dí­vej­me se kupří­kla­du na stan­dard­ní, kla­sic­kou, tak jak zná­me, stup­ni­ci C dur, te­dy řa­du tó­nů v tó­ni­ně C dur. Za­čne­me na „c1“ a po­stup­ně pro­je­de­me všech­ny tó­ny, až do „c2“, kte­rý už ne­ní sou­čás­tí pů­vod­ní stup­ni­ce, ale za­čát­kem stup­ni­ce dal­ší (od c2). Stup­ni­ce má (di­a­to­nic­ká) 7 tó­nů, CDEFGAH.

Po­kud za­hra­je­me stup­ni­ci C dur tím­to způ­so­bem, do­sta­ne­me tzv. Ion­ský mo­dus, te­dy du­ro­vá kla­sic­ká stup­ni­ce je vlast­ně ion­ským mo­dem (ono je to spí­še opač­ně, ale ra­dě­ji bu­de­me po­stu­po­vat od to­ho, co už zná­me).

Ur­či­tě zná­te ale­spoň je­den dal­ší mo­dus – tzn. ja­kým dal­ším způ­so­bem za­hrát všech­ny bí­lé tó­ny tak, aby to by­la ně­ja­ká stup­ni­ce či tó­ni­na? Ano, A moll – te­dy AHCDEFG. To­mu­to mo­du ří­ká­me Ai­ol­ský mo­dus a po­kud hra­je­te kla­sic­ké mollo­vé stup­ni­ce, ur­či­tě jste s ai­ol­ským mo­dem obe­zná­me­ni až až.

Zce­la in­tu­i­tiv­ně te­dy dou­fám chá­pe­te, jak vy­tvo­řit dal­ší mo­dy – te­dy za­hra­jem „všech­ny bí­lé“ od ji­né­ho tó­nu než C (či A). Začneme-​li hrát řa­du tó­nů, kte­rá za­čne na „D“, do­sta­ne­me ta­ko­vou „sko­ro mo­lo­vou“ tó­ni­nu D moll, ako­rát jen sko­ro. To­mu­to mo­du ří­ká­me Dór­ský mód. Opro­ti mollo­vé stup­ni­ci te­dy troš­ku ji­nak zní na 6. stup­ni, kde bychom v D mollu oče­ká­va­li prá­vě B.

Postupujeme-​li od E, do­sta­ne­me Fry­gic­ký (Phry­gi­an) mód, kte­rý opět zní tak tro­chu ja­ko mo­lo­vá stup­ni­ce, ako­rát dru­hý stu­peň dě­lá troš­ku ji­né vy­zně­ní.

Postupujeme-​li od F, do­sta­ne­me Ly­dic­ký mo­dus, te­dy ta­ko­vý za­se „sko­ro du­ro­vý“, až na tón ve 4. stup­ni.

Po­stu­pem od G do­sta­ne­me Mi­xo­ly­dic­ký mo­dus, te­dy dal­ší „sko­rodu­ro­vý“, kte­rý se od kla­sic­ké­ho du­ru li­ší pou­ze na po­sled­ním stup­ni (te­dy sed­mém).

Od A do­sta­ne­me, jak již ví­me, Ai­ol­ský mo­dus, jed­ná se do­o­prav­dy o kla­sic­kou mollo­vou stup­ni­ci, ří­ká se jí ta­ké „při­ro­ze­ný moll“.

No a na­ko­nec od H do­sta­ne­me Lo­kryc­ký mo­dus, (lo­cri­an), kte­rý pros­tě „zní hroz­ně div­ně“ a je je­di­ným mo­dem, kde „kvin­ta“ ne­ní to­nál­ně od 1. do 5. stup­ně, je zá­kal­dem pro po­cho­pe­ní zkrá­ce­ných „di­mo­vých“ akor­dů a je­jich řa­dy.

Co to tedy ale ten modus vlastně je?

Za­tím se ta­dy tím slo­vem vlast­ně po­řád pou­ze ohá­ním, ale ne­vy­svět­lil jsem po­řád­ně, co to vlast­ně je. Zjed­no­du­še­ně se jed­ná o sys­tém řa­ze­ní ce­lých a půl­tó­no­vých kro­ků. Kaž­dý mo­dus má ně­ja­ký spe­ci­fic­ký (vy­chá­ze­jí­cí z to­ho, co jsem po­psal vý­še – te­dy po­kud chce­te od­vo­dit např. dór­ský mod pro A, pů­jde­te půl­tó­ny a tó­ny stej­ně, ja­ko bys­te je­li všech­ny bí­lé od „D“). Zde pro pře­hled­nost ješ­tě uvá­dím pře­hled­nou ta­bul­ku mo­dů s půl­tó­ny:

ModPrů­běh mo­duPůl­tó­no­vá řa­da
Ion­skýC D E F G A H /​C D E F G A HC C P C C C P /​C C P C C C P
Dór­skýD E F G A H C /​D E F G A H CC P C C C P C /​C P C C C P C
Fry­gic­kýE F G A H C D /​E F G A H C DP C C C P C C /​P C C C P C C
Ly­dic­kýF G A H C D E /​F G A H C D EC C C P C C P /​C C C P C C P
Mi­xo­ly­dic­kýG A H C D E F /​G A H C D E FC C P C C P C /​C C P C C P C
Ai­ol­skýA H C D E F G /​A H C D E F GC P C C P C C /​C P C C P C C
Lo­k­ric­kýH C D E F G A /​H C D E F G A P C C P C C C /​P C C P C C C

Ny­ní to zku­sí­me opět prak­tic­ky – zkus­me tř­če­ba vy­ro­bit G dór­ský mód. Ja­ké bu­dou tó­ny? Po­je­de­me pod­le ta­bul­ky půl­tó­no­vých kro­ků, na­jde­me si dór­ský mo­dus a mů­že­me rov­nou psát: G A B C D E F G. Dou­fám, že je prin­cip jas­ný 🙂

Intervaly -- základní přehled

Intervaly – základní přehled

V člán­ku o in­ter­va­lech na svém osob­ním webu (člá­nek již ne­e­xis­tu­je, bo­hu­žel) jsem je kdy­si po­psal do po­měr­ně vel­ké hloub­ky, ale mys­lím, že dů­le­ži­tý bu­de i ta­ko­vý „zá­klad­ní pří­stup“, např. pro li­di, kte­ří za­tím s hud­bou ne­ma­jí to­lik zku­še­nos­tí. Mé­ně ma­te­ma­ti­ky, ví­ce prak­tič­nos­ti 🙂

Základní znalosti

K na­pros­to zá­kald­ním zna­los­tem, abychom moh­li po­cho­pit in­ter­va­ly, pat­ří obe­zná­me­nost s po­jmy půl­tónce­lý tón. Zde při­chá­zí asi nej­jed­no­duš­ší de­fi­ni­ce, kte­rá mů­že být – půl­tón je nejmen­ší vzdá­le­nost, kte­rou na kla­ví­ru mů­že­me za­hrát. Te­dy ja­ké­ko­liv dvě sou­sed­ní klá­ve­sy (ať už jsou čer­né či bí­lé) jsou od se­be vzdá­le­ny je­den půl­tón. No a ce­lý tón – zce­la ne­če­ka­ně – bu­de 2× del­ší, te­dy bu­de to vzdá­le­nost 2 půl­tó­nů (pro­to­že 2× jed­na po­lo­vi­na je rov­no jed­né).

Základní přehled intervalů

Ur­či­tě už jste ně­kdy je­jich ná­zvy sly­še­li, ny­ní si však uveď­me zá­klad­ní ta­bul­ku in­ter­va­lů, po­té si je roz­dě­lí­me do růz­ných sku­pin pod­le vý­zna­mu:

Ná­zev in­ter­va­luPří­kla­dy
pri­maC‑C, D‑D, E‑E
sekun­daC‑D, F‑G, #C-#D
ter­cieC‑E, G‑H, F‑A, #F-#A
kvar­taC‑F, G‑C, A‑D, D‑G
kvin­taC‑G, G‑D, D‑A, #C-#G
sextaC‑A, G‑E, E‑C, D‑H
sep­ti­maC‑H, D‑C, D-#C, #C-#A
ok­tá­vaC‑C, D‑D, E‑E (správ­ně­ji tře­ba c1-​c2)

Více intervalů

Vě­nuj­me se ny­ní pou­ze „bí­lým“ in­ter­va­lům (i když u „čer­ných“ to fun­gu­je stej­ně, jen to pro teď zjed­no­duš­me), te­dy in­ter­va­lům, kte­ré se na­chá­zí pou­ze na bí­lých klá­ve­sách kla­ví­ru. Vez­mě­me si kupří­kla­du ta­ko­vou ter­cii, te­dy „tře­tí tón“.

Začneme-​li na klá­ve­se „C“, ter­cie k ní je „E“. Od klá­ve­sy „E“ je ter­cie opět stej­ně „G“ a od „G“ za­se „H“. Pros­tě „vy­ne­chá­me jed­nu bí­lou“. Pro­blém však na­sta­ne, budeme-​li to­to chtít apli­ko­vat ja­ko obec­né pra­vi­dlo. Před­stav­me si tře­ba kla­sic­kou pís­nič­ku, ta­ko­vé „ov­čá­ky“. Ty jsou hrá­ny (za­čá­tek) ja­ko tó­ny C‑E-​G, te­dy dvě ter­cie nad se­bou. Vy­pa­dá a zní to ně­jak tak­to:

Ovčáci CEG-1

Ny­ní však udě­lej­me ta­ko­vý po­kus, za­čne­me hrát tu sa­mou pís­nič­ku (te­dy 2 ter­cie nad se­bou a tak dá­le), ale za­čne­me od tó­nu „E“, te­dy pr­vot­ní tó­ny bu­dou E‑G-​H:

Ovčáci EGH-1

Sa­mi sly­ší­te, že „to ne­ní ono“, i když to v tom mož­ná tak tro­chu po­zná­vá­te, roz­hod­ně to zní „div­ně“. To má­te roz­hod­ně prav­du, zní to tak­to oprav­du vel­mi zvlášt­ně. A dů­vo­dem je, že po­psa­né in­ter­va­ly, i když jsme je po­u­ži­li na­pros­to stej­ně ja­ko v ori­gi­ná­le, nejsou je­di­né in­ter­va­ly, kte­ré má­me; in­ter­va­ly totiž mů­že­me roz­dě­lit do ně­ko­li­ka sku­pin a mu­sí­me si dá­vat vel­ký po­zor, jak je roz­dě­lí­me.

Nejdří­ve věc po­píšu slov­ně, po­té uve­du opět krás­nou pře­hled­nou ta­bul­ku 🙂 Za­čně­me tím nej­jed­no­duš­ším – dě­le­ním na akor­dy čis­té, vel­ké a ma­lé.

Čis­té in­ter­va­ly má­me hned čty­ři: pri­mu, kvar­tu, kvin­tu a ok­tá­vu. Ty­to in­ter­va­ly te­dy ne­ma­jí „vel­ké“ či „ma­lé“ va­ri­an­ty, jsou pou­ze čis­té. Ostat­ní in­ter­va­ly mů­že­me mít vel­ké či ma­lé, te­dy kon­krét­ně sekun­du, ter­cii, sex­tu a sep­ti­mu. Ří­ká­me te­dy, že má­me např. „ma­lou ter­cii“ ne­bo „vel­kou sex­tu“.

Co to však zna­me­ná, že je ně­co „vel­ké­ho“ či „ma­lé­ho“? Nej­lé­pe si to­to uká­zat pří­mo na kla­vi­a­tu­ře klá­ves či kla­ví­ru. Po­dí­vej­me se zno­vu, jak jsme hrá­li ov­čá­ky, ony prv­ní dvě ter­cie, když jsme za­čí­na­li od C – te­dy C, E a G. Obě vzdá­le­nos­ti jsou ter­cie – to bez­po­chy­by, ale po­kud se po­dí­vá­me na vzdá­le­nost C – E, všim­ne­me si, že mu­sí­me pře­sko­čit 3 klá­ve­sy, te­dy po­stou­pit na 4. půl­tón od klá­ve­sy C. Po­kud se však po­dí­vá­me na ter­cii od E do G, všim­ne­me si, že klá­ve­sy pře­sko­čí­me pou­ze dvě, te­dy sko­čí­me na 3. půl­tón. Jak je to­to mož­né?

Od­po­vě­dí bu­diž prá­vě ma­lé ter­cievel­ké ter­cie. Vel­ká ter­cie je te­dy ta­ko­vá, kte­rá ob­sa­hu­je „3 dal­ší tó­ny“, resp. vzdá­le­nost je 4 půl­tó­nů. Ma­lá je „o půl­tón už­ší“, te­dy pou­ze 2 klá­ve­sy pře­sko­čí­me, či­li sko­čí­me na 3. půl­tón. Vi­dí­me te­dy, že ov­čá­ci „od C“ ob­sa­hu­jí nejdří­ve vel­kou ter­cii (pře­ska­ku­je­me 3 tó­ny) a pak ma­lou (pře­ska­ku­je­me 2 tó­ny). Budeme-​li ov­čá­ky hrát od E, tak po­kud dal­ší tón dá­me G, vi­dí­me, že ne­do­dr­žu­je­me vel­ké a ma­lé in­ter­va­ly – a te­dy sklad­ba zní „div­ně“. Abychom moh­li od E hrát Ov­čá­ky, mu­sí­me te­dy do­dr­žet stej­ně in­ter­va­ly od E, ja­ko jsme je mě­li od C. Te­dy bu­de to vy­pa­dat ně­jak tak­to:

Ovčáci EGH spravne-1

Roz­ší­ře­ná ta­bul­ka in­ter­va­lů te­dy bu­de vy­pa­dat tak­to:

Ná­zev in­ter­va­luVa­ri­an­taVlast­nos­tiPří­klad
pri­mačis­táZob­ra­ze­ní tó­nu „sa­ma na se­be“. Vzdá­le­nost je te­dy „0“ 🙂C‑C, D‑D, E‑E, Fis-​Fis atd.
sekun­dama­láMa­lá sekun­da je vzdá­le­nost, kdy me­zi jed­not­li­vý­mi tó­ny ne­ní žád­ný vol­ný půl­tón. Je to te­dy sou­čas­ně vzdá­le­nost jed­no­ho půl­tó­nu (pro­to­že půl­tón je nejmen­ší mož­ná vzdá­le­nost). Vzdá­le­nost je te­dy 1 půl­tón.C‑Cis, Cis‑D, D‑Dis, Dis‑E, E‑F, F‑Fis atd.
sekun­davel­káVel­ká sekun­da je vzdá­le­nost, kdy se me­zi jed­not­li­vý­mi tó­ny na­chá­zí je­den je­di­ný dal­ší půl­ton, je to te­dy vzdá­le­nost „ce­lé­ho tó­nu“. Vzdá­le­nost je te­dy 2. půl­tón.C‑D, Cis-​Dis, D‑E, E‑Fis, H‑Cis.
ter­ciema­láMa­lá ter­cie je in­ter­val, kte­rý ob­sa­hu­je dal­ší 2 tó­ny me­zi se­bou. Vzdá­le­nost je te­dy 3. půl­tónC‑Dis, D‑F, Dis-​Fis, G‑B, H‑D.
ter­cievel­káVel­ká ter­cie je in­ter­val, kte­rý ob­sa­hu­je 3 tó­ny me­zi kraj­ní­mi tó­ny. Jed­ná se te­dy o 4. půl­tón.C‑E, D‑Fis, G‑H, H‑Dis atd.
kvar­tačis­táČis­tá kvar­ta je in­ter­val, kte­rý me­zi tó­ny ob­sa­hu­je dal­ší 4 tó­ny, jed­ná se te­dy o 5. půl­tón.C‑F, F‑B, G‑C, D‑G, H‑E atd.
kvin­tačis­táČis­tá kvin­ta ob­sa­hu­je dal­ších 6 tó­nů, jed­ná se o 7. půl­tón.C‑G, G‑D, H‑Fis, D‑A, E‑H, Cis-​Gis atd.
sextama­láMa­lá sexta ob­sa­hu­je dal­ších 7 tó­nů me­zi kraj­ní­mi tó­ny, jed­ná se o 8. půl­tón.C‑Gis, F‑Cis, Cis‑A, E‑C
sextavel­káVel­ká sexta ob­sa­hu­je me­zi kraj­ní­mi tó­ny ješ­tě dal­ších 8 tó­nů, jed­ná se te­dy o 9. půl­tónC‑A, Dis‑C, F‑D, D‑H atd.
sep­ti­mama­láMa­lá sep­ti­ma ob­sa­hu­je me­zi kraj­ní­mi tó­ny dal­ších 9 tó­nů, jed­ná se te­dy o 10. půl­tónC‑B
sep­ti­mavel­káVel­ká sep­ti­ma je nej­vět­ším ne­kon­so­nant­ním in­ter­va­lem do ok­tá­vy, ob­sa­hu­je me­zi kraj­ní­mi tó­ny dal­ších 10 tó­nů a jed­ná se te­dy o po­sled­ní 11. in­ter­val.C‑H, D‑Cis atd.
ok­tá­vačis­táČis­tá ok­tá­va je stej­ně ja­ko pri­ma kon­so­nant­ní in­ter­val, kte­rý zob­ra­zu­je tó­ny „na se­be“, ob­sa­hu­je 11 tó­nů me­zi se­bou a je to te­dy 12. půl­tónC‑C, D‑D, Dis‑D atd.

Struč­ně jsem o in­ter­va­lech mlu­vil i v ná­sle­du­jí­cím vi­deu:

Transpozice skladby

S Ov­čá­ky pře­ne­se­ný­mi do „E“ jsme tak na­kous­li jed­no vel­ké té­ma, kte­ré s in­ter­va­ly zá­ko­ni­tě sou­vi­sí – trans­po­zi­ce, nebo-​li pře­ne­se­ní. Po­dob­ným způ­so­bem te­dy mů­že­me trans­po­no­vat na­pros­to co­ko­liv, a to od­kud­ko­liv. Za­čně­me však ně­čím vel­mi jed­no­du­chým; např. oby­če­n­jou pís­nič­kou ty­pu „Ov­čá­ci“, kte­ré na­pí­ši rov­nou ve va­ri­an­tě s le­vou ru­kou, abychom si uká­za­li i trans­po­zi­ci do­pro­vo­du (sa­mo­zřej­mě nelze trans­po­no­vat pou­ze me­lo­dii či pou­ze do­pro­vod, to bychom do­sta­li dost ne­har­mo­nic­kou věc):Ovčáci_​k_​transpozici

Všim­ně­me si ny­ní, je sklad­ba po­sta­ve­ná. Vy­u­žijme k to­mu roz­ší­ře­nou ta­bul­ku in­ter­va­lů, kte­rou jsem uvá­děl vý­še. K trans­po­zi­ci mů­že­me vy­u­žít dvou růz­ných zá­klad­ních pří­stu­pů (je jich ví­ce, ale ty­to dva uve­du ja­ko na­pros­to zá­klad­ní), kte­ré jsou rov­no­cen­né, ale kaž­dé­mu vy­ho­vu­je ně­ja­ký pří­stup.

Transpozice přes tóninu či stupnici

Jed­ná se o vel­mi jed­no­du­chou trans­po­zi­ci, kde da­nou sklad­bu „de­šif­ru­ji“ na zá­kal­dě to­ho, v ja­ké tó­ni­ně pů­vod­ně je a pros­tě ji za­hra­ji v tó­ni­ně ji­né. K to­mu, abych to­to mohl krás­ně pro­vést, ale po­tře­bu­ji znát da­né tó­ni­ny, je­jich vlast­nos­ti a nej­lé­pe tře­ba jak za­hrát stup­ni­ci. Vě­dět, že tře­ba po­kud hra­ji zmí­ně­né Ov­čá­ky a trans­po­no­val bych je to D Dur, je po­tře­ba po­znat, že pů­vod­ně je na­psá­no v C dur. Je tře­ba vě­dět, ja­ké před­zna­me­ná­ní má D dur, kte­rý stu­peň je kte­rý, např. že 4. stu­peň v D dur je „G“ a tak po­dob­ně. Po­té mů­že­me vlast­ně „rov­nou“ hrát v da­né (no­vé tó­ni­ně) to, co bychom ji­nak hrál v tó­ni­ně pů­vod­ní.

Osob­ně pre­fe­ru­ji ten­to způ­sob, při­jde mi rych­lej­ší, nicmé­ně pro slo­ži­těj­ší sklad­by umí být dost zma­te­ný. Pro jed­no­du­ché pís­nič­ky je však ale na­pros­to vy­ho­vu­jí­cí.

Transpozice přes intervaly

Opro­ti pře­de­šlé­mu způ­so­bu je ten­to způ­sob na­pros­to obec­ný, ale je za­se po­třeb­ná na­pros­tá zna­lost in­ter­va­lů, je­jich zá­měn a to­ho, jak přes­ně fun­gu­jí. Po­kud však má­te to­to v ma­lí­ku, jed­ná se o na­pros­to bez­va me­to­du, kte­rá je na­pros­to uni­ver­zál­ní, ne­mu­sí­te znát před­zna­me­ná­ní vý­sled­né tó­ni­ny a tak po­dob­ně. De­tail­ně­ji si ji te­dy teď při­bliž­me.

Pří­mo na „ži­vém“ pří­kla­du uká­že­me re­la­tiv­ní me­to­du – v pří­kla­du zmí­ně­ných Ov­čá­ků, pří­mo v prv­ním tak­tě, nejdří­ve pou­ze hor­ní řád­ku (pra­vou ru­ku, me­lo­dii). Vi­dí­me, že má­me za se­bou tó­ny „C“, pak „E“ a pak „G“. Ja­ké to te­dy jsou in­ter­va­ly? Rov­nou vám pro­zra­dím, že to je vel­ká ter­cie ná­sle­do­va­ná ma­lou ter­cií. To sa­mé mu­sí­me te­dy udě­lat i v cí­lo­vé tó­ni­ně, te­dy po­kud bychom pře­pi­so­va­li tře­ba do fis dur, nej­pr­ve vel­ká ter­cie, te­dy fis-​ais, po­té ma­lá, te­dy ais-​cis. A má­me me­lo­dic­kou lin­ku v prv­ním tak­tu ho­to­vou.

Dru­hým pří­stu­pem (kte­rý pre­fe­ru­ji) je me­to­da ab­so­lut­ní, což je me­to­da, kdy ne­po­rov­ná­vám in­ter­va­ly me­zi se­bou, ale vždy od zá­klad­ní­ho tó­nu. Te­dy opět v uve­de­ném pří­kla­dě, tó­ny „C“, „E“ a „G“ mo­hu vní­mat ja­ko „čis­tou pri­mu“, „vel­kou ter­cii“ a „čis­tou kvin­tu“ od „C“ (pů­vod­ní tó­ni­na). To mo­hu apli­ko­vat tře­ba do vý­sled­né­ho H dur, te­dy od H je čis­tá pri­ma H, od H je vel­ká ter­cie Dis a od H je čis­tá kvin­ta Fis.

Jak vi­dí­te, obě ty­to me­to­dy mo­hou být pro jed­no­du­chou li­do­vou pí­seň po­měr­ně moc vel­kým kla­di­vem, nicmé­ně po­kud bychom tak­to trans­po­no­va­li např. ně­ja­kou slo­ži­těj­ší sklad­bu, mě­li bychom mé­ně pro­blé­mů než při po­u­ži­tí prv­ní me­to­dy se stup­ni­ce­mi. Proč? Po­kud hra­je­te li­dov­ku, je prak­tic­ky „ce­lá“ např. v C dur, D dur a tak po­dob­ně. Váž­nou sklad­bu, po­kud bys­te tak­to ro­ze­bra­li na jed­not­li­vé tó­ni­ny, ni­kdy spo­leh­li­vě ne­roz­po­zná­te – mů­že­te mít např. D moll, ale hned v prv­ním tak­tu tam mís­to „B“ bu­de­te mít „H“ a tak po­dob­ně. Te­dy mu­se­li bys­te znát i všech­ny mo­dy, kte­ré se vy­u­ží­va­ly. A to je (ale­spoň mi to při­jde v tom­to stá­diu) zby­teč­né. Na mo­dy se sa­mo­zřej­mě po­dí­vá­me poz­dě­ji v po­kro­či­lých lek­cích, zde to však ne­ní oprav­du po­tře­ba.

Výsledek transpozice

Jak by te­dy vy­pa­da­la uve­de­ná pís­nič­ka trans­po­no­va­ná kupří­kla­du do Fis dur? Vy­u­ži­ji s vý­ho­dou prv­ní me­to­dy – vím, že Fis dur má 6 kříž­ků a vím, ja­ké tó­ny ob­sa­hu­je, te­dy jed­no­du­še (vý­sle­dek by byl na­pros­to stej­ný i v pří­pa­dě po­u­ži­tí dru­hé me­to­dy, jen pro po­řá­dek opa­ku­ji, jak jsem k vý­sled­ku do­šel):

Ovčáci_​po_​transpozici_​do_​Fis_​dur

Pro za­tím se te­dy s in­ter­va­ly a trans­po­zi­ce­mi roz­lou­čí­me, ale ur­či­tě se k nim ješ­tě ně­kdy vrá­tí­me.

Obraty akordů

Vě­nuj­me se ny­ní zá­klad­ním ob­ra­tům akor­dů. Po­kud bu­de­me hrát ně­ja­ký akord, bu­du uka­zo­vat vše na zá­klad­ním „c dur“ akor­du, pla­tí však vše pro všech­ny (i mollo­vé) akor­dy.

Zá­klad­ní tvar, tak­zva­ný kvin­ta­kord, je akord, je­hož ná­zvo­tvor­nýhar­mo­ni­e­tvor­ný tón le­ží ve­spod. U akor­du c dur se te­dy jed­ná o kom­bi­na­ci C‑E-​G, kde C je do­le. Ta­ko­vý kvin­ta­kord vy­pa­dá např. tak­to:

Kvin­ta­kor­dy

Kvin­ta­kord ta­ko­vé­mu akor­du ří­ká­me pro­to, že je ši­ro­ký jed­nu kvin­tu, te­dy od C do G, od D do A apod. Ob­rat akor­du zís­ká­me tak, že do­slo­va ob­rá­tí­me spod­ní tón akor­du a dá­me ho o ok­tá­vu vý­še. U zmí­ně­né­ho C du­ru te­dy bu­de akord od­spo­da vy­pa­dat ja­ko E‑G-​C. Ta­ko­vé­mu akor­du ří­ká­me sexta­kord, pro­to­že je ši­ro­ký jed­nu sex­tu, ji­nak též ří­ká­me 1. ob­rat.

Dal­ší, te­dy 2. ob­rat akor­du zís­ká­me tak, že stej­ným způ­so­bem, ja­ko jsme tvo­ři­li ten prv­ní, ob­rá­tí­me nejní­že zně­jí­cí tón 1. ob­ra­tu a dá­me ho o ok­tá­vu vý­še, te­dy u C dur to bu­de od­spo­du G‑C-​E. Ta­ko­vé­mu akor­du ří­ká­me kvart­sexta­kord, pro­to­že je si­ce ši­ro­ký jed­nu sex­tu, ale prv­ní in­ter­val je kvar­ta, čímž se od­li­šu­je od sexta­kor­du, kde je prv­ním in­ter­va­lem ma­lá či vel­ká ter­cie (pod­le to­ho, jest­li je to dur či moll).

Obraty_​akordů

Všech­ny mož­né ob­ra­ty těch­to zá­klad­ních akor­dů se tvo­ří na­pros­to stej­ným způ­so­bem. Proč se však ob­ra­ty akor­dů po­u­ží­va­jí? Ob­ra­ty ma­jí zvu­ko­vě téměř stej­nou vlast­nost, ja­ko akord v kvin­ta­kor­du. Ale prá­vě, že ne zce­la. Zkus­te si schvál­ně za­hrát v hlub­ších po­lo­hách tře­ba C dur v kvin­ta­kor­du a sexta­kor­du. Si­ce zní stej­ně, ale to, že zá­klad­ní tón u sexta­kor­du ne­ní C, ale E, troš­ku ob­mě­ní vý­raz ta­ko­vé­ho akor­du. Při do­pro­vo­du pís­ně tak mů­že­me po­u­žít vlast­ně li­bo­vol­ný ob­rat, ale lehce tím změ­ní­me ne har­mo­nii, ale vy­zně­ní pís­ně.

Po­u­ži­tí těch­to akor­do­vých ob­ra­tů je po­měr­ně „ci­to­vou zá­le­ži­tos­tí“, pros­tě pra­xí po­zná­te, kte­rý akord v ja­kém ob­ra­tu má ja­ký vý­raz a při do­pro­vo­du jste ho tak schop­ni správ­ně (či nej­lé­pe, jak chce­te) do­sa­dit.

Dal­ším dů­vo­dem po­u­ži­tí je prak­tič­nost – po­kud např. do­pro­vá­zí­me ně­ja­kou pí­seň, kde stří­dá­me C dur a G dur, do­slo­va bychom se „ulé­ta­li“ le­vou ru­kou při stří­dá­ní těch­to har­mo­nií. Mů­že­me však po­u­žít C dur v kvin­ta­kor­du a G dur v sexta­kor­du a už ni­kam ne­mu­sí­me „lé­tat“, ru­ka zů­stá­vá prak­tic­ky na stej­ném mís­tě, jen se vy­mě­ní troš­ku tó­ny.

Křížky a béčka

Kříž­ky a béč­ka pat­ří me­zi tzv. po­suv­ky, te­dy sym­bo­ly s funk­cí po­su­nu­tí da­né­ho tó­nu. Jed­no­du­ché pra­vi­dlo – kří­žek da­ný tón zvy­šu­je, béč­ko sni­žu­je. Např. z F udě­lá kří­žek Fis, pí­še­me #F ne­bo Fis. Jak vi­dí­me, při­da­li jsme kon­cov­ku „-is“, kte­rou při­dá­me ke kaž­dé­mu tó­nu, zvýšíme-​li ho (Ais, Eis, Fis, Cis, Dis, Gis). Po­dob­ně to pla­tí i pro béč­ka, kde však tón sni­žu­je­me a při­dá­vá­me kon­cov­ku „-es“, nicmé­ně zde pla­tí ja­zy­ko­vé vý­jim­ky. Tó­ny jsou te­dy Ces, Des, Es, Fes, Ges, As, B (ano H sní­že­né je B).

Pro kla­vír fun­gu­je tzv. enhar­mo­nic­ká zá­mě­na, což je věc, při kte­ré mů­že­me je­den tón za­hrát ja­ko tře­ba Des a sou­čas­ně ja­ko Cis – na kla­ví­ru je to tó­též, pro ostat­ní ná­stro­je však tak pla­tit ne­mu­sí. Pro­to­že se však vě­nu­je­me kla­ví­ru, bu­de­me to tak brát. Po­kud by se mě­lo jed­nat o ně­ja­ké vý­jim­ky z to­ho­to pra­vi­dla, vždy upo­zor­ním.

Durová stupnice

Dů­le­ži­té je si za­pa­ma­to­vat, že půl­tó­ny se na­chá­zí me­zi 3. a 4. stup­něm, dá­le pak me­zi 7. a 8. Pod­le to­ho jsme schop­ni po­sklá­dat všech­ny stup­ni­ce, i když si zrov­na ne­pa­ma­tu­je­me před­zna­me­ná­ní.

Půl­tón je vzdá­le­nost ta­ko­vá, že se (zjed­no­du­še­ně) me­zi ta­ko­vý­mi tó­ny ne­na­chá­zí žád­ný ji­ný tón – např. C a #C, ne­bo D a #D. Po­té E a F a sa­mo­zřej­mě H a C (tam též ne­ní žád­ný „me­zi­tón“). Pod­le to­ho­to klí­če jsme schop­ni vy­ge­ne­ro­vat li­bo­vo­nou du­ro­vou stup­ni­ci od li­bo­vol­né­ho tó­nu.

Rodiče, cvičte se svými dětmi správně :-)

Smě­řu­je na mě mno­ho do­ta­zů od ro­di­čů, kte­ří by chtě­li dí­tě­ti ně­jak po­mo­ci s cvi­če­ním, ale sa­mi ne­ma­jí hu­deb­ní vzdě­lá­ní a vů­bec ne­tu­ší, jest­li jim vů­bec jsou schop­ni po­mo­ci. Spo­i­ler alert – ano, ro­di­če jsou vel­mi schop­ni dě­tem po­mo­ci, ale nejdří­ve mu­sí ně­kdo po­mo­ci ro­di­čům, aby si uvě­do­mi­li, jak po­moc dá­le de­le­go­vat. Ní­že jsem se­psal ně­ko­lik hlav­ních bo­dů, kte­rých by se ro­dičě mě­li dr­žet, po­kud se se svý­mi dět­mi chtě­jí po­dí­let na ra­dos­ti s no­vě ob­je­ve­ných akor­dů a skla­deb, z no­vě ob­je­ve­né­ho vel­ké­ho ko­níč­ku, te­dy hry na kla­vír.

  1. Ne­cvič­te s dět­mi kaž­dý den, já chá­pu, že jste do­spě­lí, při­stu­pu­je­te k to­mu zod­po­věd­ně a kdy­bys­te vy by­li v hu­deb­ce, tře­ba bys­te kaž­dý den cvi­či­li. Žel, nejste, va­še dě­ti jsou 🙂 Hra na kla­vír, ač to tak ne­mu­sí vy­pa­dat, je po­měr­ně in­te­lek­tu­ál­ně ná­roč­ná čin­nost, kte­rá po chvil­ce i nej­vět­ší vy­tr­val­ce omr­zí. Ne­nech­te te­dy své dí­tě vy­ho­řet, vě­nuj­te se mu tře­ba 2× týd­ně, ale pře­de­vším ho nech­te hrát sa­mot­né – sa­mo­zřej­mě po­kud va­ši po­moc ne­vy­ža­du­je. Pak je ale za­se dob­ré se za­mys­let, jest­li je žá­dou­cí, aby si dít­ko zvy­ka­lo na va­ši pří­tom­nost při kaž­dé ak­ti­vi­tě; sa­mo­stat­nost a sou­kro­mí jsou při cvi­če­ní vel­mi dů­le­ži­té aspek­ty.
  2. Dí­tě ne­ní stroj na pís­nič­ky, ne­če­kej­te od ně­ho, že do ně­ho „vlo­ží­te po­ža­da­vek“ na pís­nič­ku a dí­tě ho be­ze­slo­va spl­ní. Cí­lem hry na kla­vír pro nejmen­ší totiž ani ne­ní to­lik „spl­ně­ní ně­ja­ké­ho úko­lu“ – ve své pod­sta­tě po­kud je např. cí­lem, že se má­te na­u­čit no­ty od „C“ do „G“ a na­u­čí­te se jen prv­ní tři, je to jed­no. Dů­le­ži­té je, že dí­tě bu­de chtít zí­t­ra zno­vu. A pak zno­vu. A bu­de zkou­šet, hrát si. Ce­lé je to o hře, kla­vír kom­bi­nu­je po­hy­bo­vou a hu­deb­ní vý­cho­vu a dě­ti si pros­tě rá­dy hra­jí, nech­te je. V mo­men­tě, co vy­cí­tí, že kla­vír je „dal­ší ško­la“, te­dy to, na co se mu­sí při­pra­vo­vat, aniž by chtě­ly, k ná­stro­ji na­star­tu­je aver­ze a už to tak hlad­ce ne­pů­jde. Vy­u­žij­te to­ho te­dy, do­kud to je.
  3. Ne­ptej­te se na vě­ci, na kte­ré vlast­ně ne­chce­te od­po­vě­dět. Jed­no­du­še – lé­pe je ří­ci dí­tě­ti „a teď to zkus sám“, „za­hraj to od­sud“ a po­dob­ně, než „chceš to zku­sit sám?“ ne­bo „ne­chceš to ješ­tě jed­nou za­hrát od­sud?“ Po­kud dá­te dí­tě­ti mož­nost se „le­gál­ně vy­vlík­nout“ z ně­ja­ké šla­mas­ti­ky, vy­u­ži­jí to­ho 😉 A po­kud v ta­ko­vém pří­pa­dě řek­nou „ne“, ne­mů­že­te se na ně zlo­bit, mož­nost jste jim da­li 🙂 Ne­dá­vej­te pro­to mož­nos­ti, dá­ve­tje úko­ly.
  4. Dá­vej­te spl­ni­tel­né úko­ly. To je vel­mi dů­le­ži­té – ra­dě­ji dá­vej­te hro­ma­du ma­lých úko­lů, u kte­rých dí­tě uvi­dí po­stup (pro­gres) ihned a ta­ko­vé úko­ly, u kte­rých jste si sko­ro jis­ti, že je dí­tě zvlád­ne. Nic ne­de­mo­ti­vu­je šes­ti­le­té­ho klu­ka ví­ce, než když se ce­lý den mo­ří se sklad­bou, aby zjis­til, že to dě­lá špat­ně.
  5. Zkrať­te to“. Je mi to jas­né, chce­te se vy­po­ví­dat, před­vést, co všech­no ví­te – to je krás­né, ale po 2 mi­nu­tách už bu­de dí­tě kou­kat z ok­na a po­čí­tat lis­ty na stro­mě 🙂 Na­uč­te se mlu­vit v krát­kých větách, ně­ko­lik slov sta­čí. Na­ve­nek pak bu­de­te i vy­pa­dat, že ví­te, o čem mlu­ví­te, jste kon­struk­tiv­ní a při­tom je to ce­lé k vě­ci. A to dí­tě oce­ní ví­ce než před­náš­ku o bar­vě dře­va kla­ví­ru.
  6. Hý­bej­te se“. Ob­čas je ně­ja­ký vý­klad nut­ný, ale než se­dět na žid­lič­ce a po­slou­chat ná­zvy not, dí­tě spí­še oce­ní, že se zved­ne­te a bu­de­te tře­ba dě­lat dře­py a zkou­šet, ko­lik not bu­de­te schop­ni vy­jme­no­vat, než udě­lá­te dřep s výsko­kem 😉 Se­ze­ní pros­tě dě­ti ne­ba­ví, tak ne­seď­te 😉
  7. Měj­te pev­né ner­vy, opa­kuj­te. I když vám dí­tě od­ký­ve, že to­mu ro­zu­mí – a čas­to je to vě­ro­hod­né, oprav­du to­mu ro­zu­mí, zí­t­ra už to vě­dět ne­mu­sí. Vy­svět­lí­te zno­vu, bu­de vě­dět a umět, ale po­zítří za­se nic. Tak­že hlav­ně „klí­dek“ a vy­svět­lu­j­te, tře­ba i 10×. Ne­nech­te na so­bě znát, že vám to le­ze kr­kem, buď­te nad vě­cí.

Vě­řím, že vám ten­to bo­do­vý se­znam ale­spoň troš­ku po­mů­že, buď­te se svým dí­tě­tem, oce­ní to – a tře­ba se i ně­če­mu za­jí­ma­vé­mu při­u­čí­te, za­čne­te sa­mi cho­dit na ho­di­ny kla­ví­ru a bu­de­te pak hrát spo­lu 😉

5. Melodie a doprovod

V dneš­ním dí­le se bu­de­me tro­chu ví­ce vě­no­vat me­lo­di­ím a je­jich do­pro­vo­dům. Té­ma sa­mo­zřej­mě jen na­kousne­me, bu­de­me se tro­chu vě­no­vat har­mo­nii a ukousne­me za­se kou­sek z hu­deb­ní te­o­rie.

Co je to vlast­ně me­lo­die? In­tu­i­tiv­ně sa­mo­zřej­mě asi ně­jak tu­ší­me, ale řek­ně­me, že jde o ně­ja­kou sou­sta­vu (řa­du) tó­nů, kte­rá má vy­ja­d­řo­vat ně­ja­kou myš­len­ku či té­ma sklad­by. Když vám řek­nu tře­ba před­stav­te si pís­nič­ku Ov­čá­ci čtve­rá­ci 1, ur­či­tě si před­sta­ví­te ta­ko­vé to ty­pic­ké „táá táá táááá“. A to přes­ně je me­lo­die 2.

Vez­mě­me si pros­tě ta­ko­vé ty ty­pic­ké „ov­čá­ky“:

Tak ně­jak in­tu­i­tiv­ně cí­tí­me, že to­mu ně­co chy­bí – a ano, chy­bí to­mu ně­ja­ký do­pro­vod. Ale ja­ký do­pro­vod zvo­lit? Sa­mo­zřej­mě ne­ní mož­né jen tak ná­hod­ně vy­brat tó­ny a při­mí­chat je k to­mu. Mož­ná by to zně­lo za­jí­ma­vě, ale s vel­kou prav­dě­po­dob­nos­tí bychom vy­tvo­ři­li ako­rát sou­sta­vu pa­zvu­ků.

To­mu abychom se vy­hnu­li, po­tře­bu­je­me pro­nik­nout do zna­los­tí har­mo­nie. Co to vlast­ně je? Obec­ně se jed­ná o sys­tém sou­la­du zvu­ků tak, abychom to po­va­žo­va­li za pří­jem­né. Kde se ta­ko­vé „pří­jme­no“ však vez­me?

His­to­ric­ky vza­to, jsme na ta­ko­vou hud­bu pros­tě zvyklí. Od ma­la vlast­ně slý­chá­vá­me pře­de­vším hud­bu ev­rop­ské­ho ty­pu (což roz­hod­ně Ov­čá­ci jsou), tak­že jsme zvyklí na ur­či­té hu­deb­ní po­stu­py a zvu­ko­vé in­ter­va­ly – a ty nám jsou pak i pří­jem­né.

Abychom te­dy vy­tvo­ři­li ta­ko­vý ně­ja­ký vhod­ný do­pro­vod pro ta­ko­vou sklad­bu, mu­sí­me pře­de­vším vě­dět, v ja­ké tó­ni­ně se hra­je. A co je to tó­ni­na? Tó­ni­nou ozna­ču­je­me vlast­nost sklad­by, kte­rá se na­chá­zí hra­ná v ně­ja­ké „stup­ni­ci“. Např. má­me stup­ni­ci C-dur, kte­ré ob­sa­hu­je tó­ny C, D, E … B (H). Po­kud za­hra­je­me ta­ko­vé jed­no­du­ché sklad­bič­ky ja­ko Ov­čá­ky, vše­chyn tó­ny, kte­ré jsme po­u­ži­li pat­ří do stup­ni­ce C-dur, pro­to ří­ká­me, že sklad­ba je v tó­ni­ně C-dur. Snad jsem to pro vás moc ne­za­mo­tal 😉

Za­ex­pe­ri­men­tuj­me pro­to 3 a zkus­me (pro­to­že jsme si řek­li, že ta­ko­vá sklad­ba je v C‑dur) při­dat ja­ko do­pro­vod tón C. Co vznik­ne?

Jak to zní si mů­že­te pře­hrát v sou­bo­ru 002: Ov­čá­ci s ba­sou. Ne­ní to špat­ně, ale tak ně­jak cí­tí­me, že to po­řád ne­ní ono. Hlav­ně v ur­či­tých mís­tech cí­tí­me, že to „troš­ku dře“ a je z to­ho cí­tit ta­ko­vé na­pě­tí, že tam pros­tě ně­co ne­se­dí. To je tím, že jsme se při­blí­ži­li k dishar­mo­nii, ne­bo­li sta­vu, kdy sklad­ba ob­sa­hu­je ně­ja­ký div­ný souzvuk tó­nů, kte­rý se mů­že je­vit ja­ko ne­pří­jem­ný. To, če­ho jsme zde do­cí­li­li ne­ní až tak úpl­ně dishar­mo­nie, ale jen jsme se k ní troš­ku při­blí­ži­li.

Mu­sí­me to te­dy ně­jak opra­vit. Jen­že jak? Na to má prá­vě od­po­věď har­mo­nie 4.

Exis­tu­jí tři zá­klad­ní do­pro­vod­né tva­ry, kte­ré se da­jí v hud­bě po­u­žít 5:

  • tó­ni­ka
  • do­mi­nan­ta
  • sub­do­mi­nan­ta

Co to je? Tó­ni­ku chá­pe­me ja­ko „hlav­ní“ akord, hlav­ní tón. V pří­pa­dě C-dur je to te­dy tón C. Do­mi­nan­ta je o 5 stup­ňů vý­še (ne­bo o 4 ní­že), v na­šem pří­pa­dě te­dy G. No a sub­do­mi­nan­ta je o 1 stu­peň ní­že opro­ti do­mi­nan­tě, te­dy v na­šem pířpa­dě F. Udě­lej­me ny­ní ta­ko­vý „ma­lý trik“ a zkus­me na mís­ta, kde se nám tó­ny pří­liš ne­za­da­jí, dát do­mi­nan­tu, te­dy tón G. A uvi­dí­me, co se sta­ne: 6

Vý­sled­nou „kom­pi­la­ci“ si mů­že­te pře­hrát ja­ko 003: Ov­čá­ci s ba­sou a do­mi­nan­tou. To už tak hroz­ně ne­zní, n’est pas? 😉

Po­řád to si­ce ne­ní sym­fo­nie, ale už to ne­ní vy­lo­že­ně ne­pří­jem­né, co se zvu­ku tý­če.

Ní­že uve­du ma­lou sklad­bič­ku a zkus­te do příš­tě vy­mys­let, ja­ký do­pro­vod (tó­ni­ka, do­mi­nan­ta, sub­do­mi­nan­ta) bys­te k ní da­li. Se sub­do­mi­nan­tou jsme si ješ­tě ne­hrá­li, to však ne­zna­me­ná, že to ne­mů­že­te zku­sit. Sklad­bič­ka bu­de za­se v C-dur, ať je to jed­no­duš­ší, tak­že si zkus­te jen pro­mys­let, kam bys­te co da­li. Hu­deb­ně si mů­že­te sklad­bič­ku pře­hrát ja­ko 004: Zkus­te do­pl­nit do­pro­vod­né tó­ny.

V příš­tím dí­le bu­de­me po­kra­čo­vat v har­mo­nii a bu­de­me pro­cvi­čo­vat do­pro­vo­dy.

No­tes:

  1. Já už tu pís­nič­ku tak ne­sná­ším, ale ona je tak vděč­ný stu­dij­ní ma­te­ri­ál – a na­víc bo­ha­tě roz­ší­ře­ný…
  2. I když v uvo­zov­kách je spíš na­psa­ný ryt­mus, ale jak vi­dí­te, lid­ská před­sta­vi­vost ne­zná me­zí 🙂
  3. Já sa­mo­zřej­mě vím, jak to do­pad­ne, ale proč si s hud­bou ne­hrát, od to­ho je to zá­ba­va, že…
  4. Echt hu­deb­ní­ci dou­fám omlu­ví, že vě­ci zá­měr­ně zjed­no­du­šu­ji, ale jde mi pře­de­vším o rych­lej­ší po­cho­pe­ní prin­ci­pu, než na­u­če­ní se všech zna­los­tí na­ráz.
  5. A sa­mo­zřej­mě hro­ma­dy ne těch hlav­ních 🙂
  6. Ano, vím co se sta­ne, ale to pře­kva­pe­ní je pros­tě su­per 🙂